Ola Halén je švédský vokalista, který nazpíval dvě výjimečná alba s kapelou Insania Stockholm, aby se posléze trhl a založil vlastní spolek Shadows Past. Ani to mu však zřejmě nestačilo k plnohodnotnému uměleckému vyjádření, a tak v prosinci přišel s debutovým sólovým počinem. Pojmenoval jej „Nackskott“, což svádí myšlenky k domněnce, že bude vše odzpíváno v jeho rodné švédštině. Ovšem kromě refrénu závěrečné skladby uslyšíme jen a pouze angličtinu.
Název se dá přeložit jako „poprava střelou do krku“, čímž chtěl Halén přiblížit pocity související s těžkým období, ve kterém dílo tvořil (viz také existenciálně rozervaný motiv na obalu), nicméně i to je lehce zmatečné, neboť tíhou a smutkem jsou pohlceny víceméně jenom texty, pokud se hudby týká, žádnou depku nečekejme. Najdeme v ní jak prvky typické pro Shadows Past (to v případě občasných progresivních momentek), tak pro Insanii (viz daleko častější ozvuky power-speedu), autor však nikdy neupadne do definitivní beznaděje a dříve nebo později nabídne povznášející melodické klenutí. Nutno dodat, že je v podobných okamžicích zároveň nejsilnější, komplikovanější postupy, se kterými vyrukuje zejména v položce „Perish“, mu jdou od skladatelské ruky s mnohem menší lehkostí a přirozeností.
Ola si téměř vše vytvořil svépomocí, pouze bicí mašinerii přenechal kolegovi ze Shadows Past, Olle Lindrothovi. Pro tvůrčí argumentaci se nebál použít průrazných orchestrací, nebo naopak subtilního piánového doprovodu, při jehož preludiu otevřeně odlupuje povrchní plátky vnitřních pochodů, až dojde na samotnou zpovědní dřeň. Přesně jako v baladě „Foolish Pain“, jejíž tklivý úvod vygraduje do dojemných melodických motivů ala epické skladby Stratovarius z nejlepší Tolkkiho éry. Další vrcholy nahrávky pak zpravidla dopuje rychlé tempo a atraktivní vokální linky (jejichž působivost je úzce spjata s čistým a technicky vypracovaným zpěvákovým projevem), v čele s úvodní laskominou „Cut Her By Surprise“ či nápaditě vypointovanou skladbou „Nocturne“, v obou nicméně atraktivní hudební děj alespoň na chvíli přetnou Halénovy pokusy o složitější dramatizaci, což však kompozice nijak neobohacuje, spíše jim to zbytečně přistřihuje křídla a brání v mohutnějším rozletu.
Něco takového se podaří až v songu „Fucked App“, v němž kromě názvu potěší i soundtrackově laděné orchestrace, dále v písni „Moonstruck“, kde baví dravé přechody, načechrané melodické kudrlinky nebo sólová část, která se po úvodní klidné části vlije do působivě rozvlněných vod. Úplně nejlépe si vede závěrečná položka „Minns Mig“, jež po neoklasickém startu nabídne chytlavě barvitou koláž, která vygraduje v pozvolné, avšak úchvatně melodramatické a zejména svrchovaně harmonické představení. V něm Ola definitivně odkrývá i nejzazší kouty své duše a zároveň se „usvědčuje“ z víry ve světlo, které nakonec překoná každou temnotu a navždy zvítězí.
|
