Na přípravu druhého alba vážně nebylo moc času, vždyť prvotinu „Heavy Metal Breakdown“ a následující „Witch Hunter“ od sebe dělí jen sedm měsíců! Ale proč ne, když Grave Digger měli co nabídnout a tvorba jejich písní zjevně nevyžadovala sáhodlouhé komponování, vymýšlení kliček a proplétání aranžerské košatosti. Grave Digger na svém druhém albu vsadili na formuli, použitou v kole minulém, kterou lehce ořezali o atmosférické prvky a bez zřetelné potřeby cokoliv na své tvorbě měnit vyprskli album „Witch Hunter“. Tahle matematika byla trochu dvojsečná. Na jedné straně nemohla fanoušky, získané při prvním výlovu, zklamat, na straně druhé odsoudila novinku do pozice alba, které bude vždy srovnáváno s předchůdcem. A protože ten druhý zásek kosou je (tak jak to obvykle bývá) již trochu předvídatelný a navíc oproti debutu mírně stereotypnější, mohli s ním Grave Digger (již bez basáka Williho Lackmanna) maximálně potvrdit svůj vydobytý status. Což se podařilo, protože „Witch Hunter“ opět nabízí to podstatné – kapelu v divoké a nespoutané formě, řezavé úderné melodie, které snadno zalezou do hlavy a nezaměnitelnou brusku v hradle Chrise Boltendahla.
Nekompromisních, přímočarých a ukvaltovaných (pokud se někdy vedly polemiky o tom, co je vlastně speed metal, osobně se přikláním k téhle variantě neurvalých neučesaných střel) zásahů je na desce hned několik. Tím, že jejich nálada si je velmi podobná, největší sílou disponují ty z kraje alba - úvodní titulní skladba s uštěkaným refrénem a bodavým ječákem i živelným kytarovým sólem, která na milimetry přesně navazuje na předchozí album, stejně tak následující riffovka „Night Drifter“, následující „Get Ready For Power“ trošičku uvolní tlak svými změnami tempa, ale jinak se stále jede podle stejných not. Jak důsledně se Grave Digger drželi osvědčeného receptu, napovídá koketování s pomalým tempem, které stejně jako na debutu přichází na čtvrté metě. „Love Is A Game“ je sice funkční, ale v této položce Grave Digger oproti debutu poprvé ztrácí, nehledě na to, že protahování skladby je hodně zbytečné. Mustr zůstává zachován i díky zařazení svérázné adaptace vypůjčené písně, ve „School`s Out“ je Alice Cooper možná čitelnější, než byli Rolling Stones na minulé desce, i tak tahle píseň dokonale zapadá do typického výrazu kapely. Jako mladší bráška „Legion Of The Lost“ se tváří „Friends Of Mine“, který před sklouznutím do typické rubanice přece jen nabídne něco neokoukané atmosféry.
„Witch Hunter“ je v podstatě „pouhým“ druhým dílem „Heavy Metal Breakdown“. Projedete-li obě alba těsně za sebou, nenajdete žádný hmatatelný rozdíl, snad jen s výjimkou toho, že baladická položka není tak chytlavá a hraje se míň na pestrost. Jaký status si Grave Digger se svými dvěma alby vydobyli, svědčí fakt, že pro ně nebyl problém jet turné jako headliner (předskokana jim dělala další rodící se metalová senzace Helloween). Doba přála tomu, že se hrobníci mohli znovu hrnout do studia ke třetímu máchnutí kosou dřív, než se letopočet překulil o celý jeden rok. Otázka byla, jestli použitý mustr nebude potřeba aspoň trochu pozměnit.
|
