Nick Savio, Fabio Lione, Camillo Colleulori. Tahle trojka se před třemi lety sešla v kapele Hollow Haze, spolku, který prvně jmenovaný rozjížděl už před třinácti lety, po ukončení svého angažmá u White Skull, Vicious Mary či Broken Arrow, a který se stal na dlouhá léta jeho hlavním působištěm. Všudybyl Fabio Lione však Hollow Haze po vydání jednoho společného alba opustil, nicméně události loňského roku potvrdily, že důvodem rozchodu byla spíš Fabiova vytíženost než nějaké osobní rozpory. Koncem února totiž label Frontiers avizoval, že se výše zmíněná trojka opět spojila, tentokrát pod hlavičkou Eternal Idol (frontman Fabio dokonce kvůli nově rodící se partě dal po více jak dvaceti letech sbohem a šáteček domovským Rhapsody Of Fire), do party přibrali basáka Andreu Buratta (Hell In The Club, Secret Sphere) a zpěvanduli Georgii Colleullori (ta v té době již také byla pevnou součástí Hollow Haze a je nutno zmínit i fakt, že shoda jejího a bubeníkova příjmení není náhodná, Camillo jako vzorný otec pomáhá své půvabné ratolesti v hudebním růstu) a na sklonku loňského roku přišli se svým debutovým albem „The Unrevealed Secret“.
Vzhledem k personálnímu složení kapely se dalo celkem očekávat, že hudba Eternal Idol nebude kdovíjak vzdálená tomu, co produkují Hollow Haze. Je velmi sympatické, že Eternal Idol nestaví na Fabiově popularitě ani na potřebě nějak zásadně umetat Georgii cestu, takže ani jeden z pěvců se nestává dominantním prvkem alba. Variabilita a pružnost hlasivek obou pak umožňuje (a Eternal Idol toho bohatě využívají) pohybovat se v poměrně širokém koridoru, na jehož jedné straně se Fabio a Georgia k sobě mohou tisknout v duchu jemných kompozic a lá Phantasma, a na jehož druhé straně kapela v duchu těch nejlepších tradic Hollow Haze umně kombinuje melodičnost s lehce progresivní komplikovaností a neprostupností.
Z tohoto pohledu je posluchačsky velmi vděčně deska koncipovaná. První polovina alba je přístupnější a stavěná na jednoznačné chytlavosti. Výjimkou je úvodní „Evil Tears“, jejíž určitou stylovou průhlednost a z ní vyplývající obyčejnost nespasí ani proměnlivost, ani chvilkové vokální vyhrocení, ani šikovné proplétání vokálů. Od vláčnější „Another Night Comes“, do které Eteral Idol napumpují hromadu dramatičnosti i nadýchanosti a kde si ve vzájemné spolupráci jedovatý Fabio a suverénně křehká Georgia zjevně libují, přes bombastičností vonící „Awake In Orion“, k svižné a k noblesnosti vygradované „Is The Answer Far From God?“ si melodici (příznivci již zmíněné Phantasmy či třeba Serenity) přijdou na své. Zásluhu na tom má i fakt, že lehký odér symfonična a důraz kladený na klávesové motivy (občas hodně povědomé) leckdy zastíní nekomplikovanou, příjemně kousající kytaru. Postupně však Eternal Idol mění svoji tvář a v porovnání se zmíněnými melodickými víry zní třeba našlápnutá „Hall Of Sins“ hodně agresivně, posmutnělá „A Song In the Wind“ velmi kontrastně, „Feels Like I´m Dying“ chvílemi až nelibozvučně a komplikovaně. Ale právě v tom je síla Eternal Idol, že dokáží obratně vybrousit melodii i ze zdánlivě neopracovatelného kusu (anebo, když už nechtějí kdovíjak opracovávat, tak jako u posledně jmenované, vsadí na Lioneho vokální um, takže je stále co objevovat a sledovat). Závěrečnému shrnutí, že deska mohla být o dva poslední kousky kratší a žádná škoda by nenastala, brání fakt, že v celkem nevýrazné „Beyond“ dokáže Georgia naočkovat svoje hlasivky slušnou porcí jedu a ohromně jí to sluší.
I přes chytlavý začátek „The Unrevealed Secret“ jen těžko plně zaujme na první dobrou. Tady je ta největší podobnost s Hollow Haze – ty nejsilnější okamžiky alba (a osobně je vidím v té druhé, rozmanitější a členitější části) totiž lezou do krve postupně, aby potom fungovaly o to intenzivněji. A teď nezbývá než doufat, že Nick a Camillo budou mít dost síly i nápadů nejen pro Hollow Haze, ale i pro Eternal Idol. Tahle nově otevřená cesta totiž vypadá hodně nadějně.
|
