Drž se, hrobníku, svojí lopaty! Je to až podivem, jak se u největších tahounů německé (a vlastně nejen té) heavy metalové scény koncem osmdesátých let projevila nákaza jménem v lepším případě experiment, v horším případě Amerika. Ani jednu z variant jejich příznivci skousnout nedokázali a následoval solidní kotrmelec. Grave Digger nebyli výjimkou. Jejich klopýtnutí bylo velmi, velmi důkladné a následky fatální. A byť třetí album „War Games“ (na které kapela poprvé částečně zakoketovala s koncepčním tématem) žádnou katastrofou ještě nezavánělo, lehounký odlesk pozlátkové Ameriky už chytat začalo.
Naštěstí opravdu jen lehounký. Otevírák „Keep On Rockin`“, po mírném úvodním klamání tělem vyprskne tradiční speedovou sekanici s řezavým vokálem a úžasně živočišným kytarovým sólem, už v následující „Heaven Can Wait“ se sice kytarový riff nekompromisně zařezává do uší a od brusky v Boltendahlově hrdle stále vytrvale odlétávají jiskry, nicméně fakt, že Grave Digger už tolik nehrotí svoji agresivitu a víc koketují s davově přístupným vyřvávacím refrénem, je zřejmý, do další divoké upalovačky „Fire In Your Eyes“ proklouznou klávesy, které však naštěstí tvrdosti ještě nic neubírají.
To baladická „Love Is Breaking My Heart“ už je z jiného těsta. Jasně, nejde nevzpomenout na dva roky starou „Yesterday“, především díky svérázné „romantice“, kterou nabízí Chrisovy hlasivky, jenže srovnáte-li již osvědčenou pecku, či třeba podobně laděný acceptovský ploužáček „Can´t Stand The Night“ je v tomhle případě ta naléhavost slabší a ze spojení emotivnosti a hrubosti kouká daleko víc kompromisů. Tahákem alba, ve kterém se podařilo nejlépe propojit staré postupy s o něco měkčím soundem je tradičně stavěná a skvěle vygradovaná riffová vyřvávačka s velmi přístupnými refrénovými sbory, vydařenou kytarovou přetlačovanou i atmosférickým ocáskem „Paradise“. O dilematu, kam směřovat další tvorbu, dobře vypovídá i kompozice „Fallout“, rozvíjející se z dramatického vybrnkávání a vláčnějšího tempa do tradičně vyhroceného nátlaku a netradičně „naměklého“ sborového skandování, které ovšem, v kontrastu s Boltendahlovou pilou, má něco do sebe.
Změny, které přineslo album „War Games“ byly svým způsobem kosmetické (v podstatě do této kategorie lze zahrnout i fakt, že došlo k další změně na postu basáka a ke Grave Digger se připojil C.F. Brank), a i když ubraly něco málo z Hrobníkovy agresivity, pořád si Grave Digger zachovali svoji tvář. Další krok směrem ke komerčnějšímu výrazu však znamenal těžký držkopád. Na rozdíl od souputníků Helloween či Accept se Grave Digger při svém následném stylovém přemetu, který přišel jen necelý rok po „Válečných hrách“, zachovali ke svým příznivcům alespoň natolik férově, aby si zkrátili svůj název a dali tak najevo, že něco je jinak. Bylo, téměř všechno, posluchači i přes změnu názvu partě kolem Chrise Boltendahla krok jednoznačně směřující do komerčních vod neodpustili a důsledkem byl rozpad kapely. Snad jediným pozitivem alba „Stronger Than Ever“, které vyšlo pod hlavičkou Digger (nicméně na svých stránkách jej kapela zahrnuje do oficiální diskografie) byl fakt, že se na něm Chris Boltendahl dal dohromady s kytaristou Uwe Lulisem. Že si tenhle sekerník s Chrisem Boltendahlem rozumí, bylo zřejmé z jejich následného společného působení v kapele Hawaii, přičemž střípky tohoto období si tahle dvojice přenesla i na comebackové album Grave Digger. Na to si však bylo nutné počkat dalších sedm let.
|
