Debaty o tom, jestli je v dnešní době legitimní kapela, kde už z jejích začátků někdy v sedmdesátých nebo osmdesátých letech působí jen jediný člen, jsou skoro věčné. U Demon ale o takové legitimě nemůže být pochyb, protože tím jediným muzikantem, který ještě pamatuje dřevní začátky kapely, tedy konec sedmdesátých let, je frontman Dave Hill. Zpěvák, jenž s touto kapelou přežil všechno, i když polovinu devadesátých let, v době kdy byl heavy metal naprosto na mizině, prožil spíše v ústraní. Pochopitelně pro Demon byla nejúspěšnější doba začátku osmdesátých let, kdy se vezli na Nové vlně britského heavy metalu. Ovšem u nich to byl podobný případ jako u Praying Mantis. Ani oni přímo k NWOBHM nepatřili, přestože k ní byli vždy řazeni. I Demon totiž představují spíše melodickou odnož tohoto stylu a proto jsou mnohem více hardrockovější a směřují rovněž i k AOR.
Jejich první tři alba „Night Of The Demon“, „The Unexpected Guest“ a „The Plague“ lze ovšem považovat za klasiku, která nastavila laťku i ostatních počinům této party. Kvalitativně šla další alba už samozřejmě dolů a poté se usídlila na jakémsi napdrůměru, kdy kvalita kolísá jen ve velmi malých výkyvech a Demon se tak zařadili do té sorty kapel, které své fanoušky vždy dokáže uspokojit, ovšem nikdy jim už neposkytne výtrysk čirého nadšení. A s novinkou „Cemetery Junction“ se opět vůbec nic nemění. Demon jsou stále především díky Hillově nezaměnitelnému vokálu rozpoznatelní a čitelní, ale také naprosto průhlední.
Silnější je v případě „Cemetery Junction“ začátek alba, protože dvojice úvodních skladeb „Are You Just Like Me? (Spirit Of Man)“ a „Life In Berlin“ má docela slušnou sílu, která by z nich mohla udělat koncertní stálice. Kvalita pak jde sice trochu dolů, ale přece jen se najdou zajímavé momenty, jako třeba hororovou atmosférou načichlé kytarové sólo v „The Best Is Yet To Come“. Mezi další světlé chvilky alba patří určitě také titulní „Cemetery Junction“, jenž má v sobě typické aspekty Demon, tedy spojení melodického hard rocku s temnou atmosférou Ovšem jasný vrchol celé kolekce představuje „Queen In Hollywood“, která staví na silné atmosféře podobné toulkám nočním městem.
Ovšem celkově nelze „Cemetery Junction“ zařadit mezi vyloženě vzrušující desky. Jsou tu totiž věci jako „Turn On The Magic“, „Miracle“ nebo vyloženě unylá balada „Thin Disguise“ (ten tancovačkově kytarový úvod je opravdu otravný), které to horkotěžko dotáhnou na průměrnou mez. A nedokáže je (jako v případě opravdu úděsné „Thin Disguise“) zachránit ani jinak přesvědčivý Hillův výkon. Ten opět dokazuje, že může být hrdým souputníkem Bruce Dickinsona, Joea Elliotta nebo Seana Harrise (pro neznalé, původní zpěvák Diamond Head), ovšem s tím rozdílem, že štěstí se klonilo vždy na stranu jiných. Vlastně jediná věc, kde Hill až tak úplně nepřesvědčí, je závěrečná „Someone`s Watching You“, kterou slibně rozjede bouřkové intro, ovšem pak se skladba zvrhne do jakéhosi cukrkandlového balastu, kde se Hill snaží být novým Meatem Loafem, což iž je trochu nad jeho síly.
Se „Cemetery Junction“ vytvořili Demon album pro své skalní fanoušky. Ono je pochopitelně hodně těžké přijít v tomto ranku dnes už s něčím novým a vzrušujícím a posluchač v podstatě u novinek musí v drtivé většině případů vzít zavděk rutinou, protože klasika se přece jen tvořila v úplně jiných letech. Tak je to i u Demon. Časy prvních tří alb jsou už dávno zapadané prachem, ale na odpis tahle parta přece jen ještě není.
|
