To spojení vzbuzovalo nemalé naděje. O tom, že Pete Ahonen umí napsat chytlavé melodie není sporu. I když se nemůžu zbavit dojmu, že ty, kterými zásobuje svoji druhou kapelu Ghost Machinery jsou voňavější. Tím, že předloni vzal do party divokou Nitte Vallo, se nabízela spekulace o tom, že Pete své hrdlo vyhodnotil právě coby rozdílový článek mezi Ghost Machinery (kde září Taage Laiho) a Burning Point, a po patnácti letech za mikrofonem přenechal tenhle plac odpadlici z Battle Beast. Předloňské první společné dílo, polovýběrovka „Burning Point“, které kromě několika novinek nabídlo i předělávky starší tvorby, znělo víc než slibně. O to víc bolí, že v podobě novinkového alba „The Blaze“ se zázrak nekoná. Burning Point svůj stín nepřekonali, zůstávají na své letité pozici dříčů a dělníků melodického metalu, kterým to občas velmi slušně zajiskří, neslezou pod solidní kvalitativní laťku, jenže marně čekáte, kdy vám něčím vyrazí pojistky.
Velmi vypovídající je skutečnost, že oficiální klip Burning Point natočili na skladbu „The King Is Dead, Long Live To King“ a ztvárnění v podobě oficiálního lyric-videa se dočkala skladba „Master Them All“ (a je i docela symbolické, že druhá jmenovaná album otevírá a první jmenovaná uzavírá část, tvořenou vlastními skladbami). Právě v těchto dvou bodech se koncentrují ty momenty, ve kterých to Burning Point (víc než solidně) jiskří. Zejména v „královské“ klipovce, která nabídne nejchytlavější melodii, adrenalinový švih, rychlost a adekvátně vyhrocený Nittin vokál. Úvodní „Master Them All“ působí podobně divoce, šikovně kombinuje melodiku a rychlost, velmi vydařený je i riffový ocásek za vokální linkou ve slokách, v refrénu dojde na tradiční zpěvnost. O smysluplnosti spojení s Nitte Vallo, které může Burning Point představit v trochu jiném úhlu, svědčí nejlépe proměnlivá „The Lie“, která střídá volnější tempo s klasickou šlapavostí, klouzající až k nekomplikovaně „hrozičské náladě“, která jako první v nabídnutém menu nabídne i výraznější gradaci a vývoj v rámci jedné skladby. O těch ostatních skladbách platí bez výhrad závěr z prvního odstavce – příjemně šlapavá, nijak objevná, lehce otáčející se do minulosti, dobře zahraná muzika, o něco přesvědčivější v ukvaltovaném tempu, která ani v nejmenším neurazí, ale jen těžko nadchne.
I fakt, že výpůjčka od Aaron Lee „Metal Queen“ není ani zdaleka tak jedovatá (a právě nárůst téhle ingredienci jsem od „nových“ Burning Point očekával nejvíc, ne že by se na „The Blaze“ neprojevil, leč v množství nečekaně malém), jako letitý originál, tenhle závěr jen potvrzuje.
Deska, ke které se stejně tak snadno dokážete vrátit, jako na ní klidně zapomenout. Takový typický produkt dnešní doby.
|
