Tak to vypadá, že se Danny Worsnop dal konečně dohromady. Před pěti lety, ve svých pouhých dvaadvaceti letech, byl takřka na odpis. Decimovaný drogami a litry každodenní kořalky to vypadalo, že dlouho nevydrží a s ním půjde ke dnu i jeho tehdejší kapela, metalcorová kometa Asking Alexandria. Worsnop s ní natočil ještě výbornou desku „From Death To Destiny“ a kapelu nakonec opustil. Metalcorová ulita už mu zkrátka byla moc těsná a proto jeho nová parta We Are Harlot, tvořená mimo jiné i někdejším kytaristou Sebastiana Bacha (ex-Skid Row) Jeffem Georgem, se nesla už na vlnách klasického hard rocku. Přestože se následně Worsnop vrátil k Asking Alexandria (ti se už naprosto odstřihli od loňské kapitoly „The Black“ s ukrajinským zpěvákem Denisem Shaforostovem), neopomněl při návratu zdůraznit, že We Are Harlot k ledu rozhodně nepůjdou, stejně jako sólová kariéra. Na té právě udělal první krůček, když vydává debutovou desku „The Long Road Home“.
Už delší dobu se avizovalo, že Worsnopova prvotina nebude mít s žádnou z jeho kapel nic společného a že se bude jednat o čisté country. Tak tomu samozřejmě není, protože nejen Worsnopův hlas je jasným pojítkem s Asking Alexandria a We Are Harlot. „The Long Road Home“ je pochpitelně jiná než jakákoliv z desek Asking Alexandria, ale rozhodně se nejedná o úplně čistokrevné country, přestože k tomuto stylu má hodně blízko a Worsnop jej naplno využívá. Ovšem roubuje na něj i další odrůdy jako klasický rock, blues, někdy dokonce zabrousí až ke garážovým kapelám. Proto se „The Long Road Home“ může pyšnit stejně tak přídomkem country rocku jako classic rocku.
I když album začíná překvapivě křehkou „Prozac“ (celá deska se původně měla jmenovat „The Prozac Session“), která se opírá jen o akustickou kytaru a Worsnopův (dnes už hardrockově plnokrevný) hlas a může tak navodit hodně komorní atmosféru, zbytek desky už je trochu říznější. O metalu samozřejmě mluvit nelze, ale skladby jako „Mexico“ nebo „I Feel Like Shit“ nesou drzý rockový punc a když v druhé jmenované vybuchnou lascivní ženské vokály, není pochyb o tom, že Worsnop je stále ten rockový rebel jako v dobách největší slávy Asking Alexandria. Jen se už uklidnil, což může dokladovat „Anyone But Me“, jenž se dá považovat za naprosto klasickou baladu, za kterou by dnes byli vděční i Bon Jovi.
Jediným absolutně čistokrevným country kouskem tak zůstává „I`ll Hold On“ a možná ještě tak závěrečná „The Man“ (s přimhouřením obou očí). Jinde Worsnop nabízí pestrou paletu nálad, když taková „Midnight Woman“ je věcí, která by se hodila spíše k hardrockovým mistrům sedmdesátých let. Tedy do doby, kdy Worsnop ještě dávno nebyl na světě. Proto je možná trochu zarážející, že tak mladý chlápek hraje dnes muziku, kterou kdysi poslouchali snad ještě jeho dědové. Jenže jí hraje s nadhledem a grácií sobě vlastní.
Z „The Long Road Home“ není cítit žádný kalkul. Tahle deska jen potvrzuje, že Worsnop je výborný skladatel a otevírá mu cestu do budoucna i pro sólovou kariéru. Nepotřebuje berličky své mateřské kapely, jen jejím fanouškům se svou prvotinou nejspíš způsobí šok. Pro člověka, který sleduje jeho dráhu od počátku ale nemusí být zas tak velký, protože Worsnop se nikdy netajil tím, že jej zajímá i úplně jiná hudba. Co tahle jeho vášeň udělá s Asking Alexandria se ale fanoušci musí nechat překvapit.
|
