Italští Windshades by mohli být prototypem červeného hadru pro ty, kterým již leze krkem cokoliv, kolem čeho se mihne sopránem obdařená ženština. Přitom kombinace, kterou slibovaly promo materiály, tedy zpěvačka s operním sopránem a s chorálními a divadelními zkušenostmi, bubeník, věnující se punku a hard coru, basák, běžně hrající nu-metal, jazz či funky a k tomu dva šikovní kytaristé, zněla poměrně zajímavé. Jenže…
První, co vás na ep „Crucufied Dreams“ práskne přes uši, je nepříjemně afektovaný vokál Chairy Manzoli. Pokud někde narazíte na srovnávání s Tarjou Turunen, tak vycházet může jedině z faktu, že obě holky sází na operní výšky, jenže tady veškerá podobnost končí. V úvodní „Metafoře“ zpěv tahá za uši asi nejvíc, ale ani v následujících skladbách těžko pohledat moment, kdy byste si řekli, že ta holka to má v krku přitažlivě poštelované. Její prakticky nulové charisma naráží na víc než tuctové nápady i skladatelskou jalovost, která neumožňuje kdovíjak vyniknout ani té avizované šikovnosti kytaristů, jež, sice sporadicky, ale přece jen občas vykoukne. A možná i ten stylový pelmel, představený výše, přispěl k tomu, že Windshades tak nějak tápou, co vlastně hrát a pokusit se jejich tvorbu zapasovat k nějaké striktněji vymezené škatuli je docela obtížné, v téhle hmotě bez chuti a bez zápachu prostě není čeho se chytit. Doplňte nijak oslnivý zvuk a máte v ruce nahrávku, která se nehodí ani jako kulisa, protože ten otravný zpěv dřív nebo později začne prudit snad i hluchého.
Všechno špatně? No, docela tajemně a přitažlivě vypadá alespoň obal, což je ale sakra málo. Škoda ztrácet slova i čas, tady ani taková ta obvyklá snaha o pozitivní závěr konstatováním, že když na sobě Winshades hodně zapracují, třeba by z toho jednou něco mohlo být, není vůbec na místě. Bída s nouzí.
|
