Příprava třetí alba Nevermore zabrala trochu více času a tak album „Dreaming Neon Black“ vyšlo až tři roky po svém předchůdci a Nevermore se na něm pustili do koncepčního příběhu, pojednávajícímo muži, který ztratí ženu a pomalu se propadá do šílenství. Hudební stránka kapely pokračuje v tom, co začalo na „The Politics Of Ecstasy“. Tedy velmi hrubý power metal s progresivními prvky.
Po krátkém intru "Ophidian" přijde pořádný kopanec do obličeje.
„Beyond Within“ představuje velmi důrazný začátek desky, charakterizovaný nekompromisní rytmikou, thrashovými riffy a Warrelovým silným hlasem. „The Death Of Passion“ pokračuje v naléhavosti. Je sice pomalejší, ale brutální riffování dělá ze skladby skutečně intenzivní zážitek. Atmosféra se stává temnější a hutnější. Nevermore vyprávějí příběh a ten se stává hororovým. S „I Am The Dog“ nastává psycho. Valivé, téměř groove metalové riffy doprovází Warrelův relativně normální zpěv, ale v refrénu už křičí a řve. Někdy máte pocit, že ve vaší hlavě je jen jeho hlas. Nálada skladby je jak bomba při explozi. První tři skladby na albu jsou tvrdé, nekompromisní a přitom progresivní. Pořádně nevíte, kde vám hlava stojí a tady se Nevermore už poměrně dost vzdálili od škatulky obyčejného US power metalu.
Oddech nabídne šestiminutová titulní píseň. Není to vyloženě balada, ale představuje Nevermore jako ryze progmetalovou kapelu. Podobný styl skladeb si kapela osvojí a v budoucnu zopakuje. Zajímavostí a vítaným zpestřením je pak prostředek skladby, kde si zazpívá zpěvačka Christine Rhoades (později spolupracovala na sólovém albu Jeffa Loomise a naposled s kapelou Melted Space).
Další šestiminutovka „Deconstruction“ po poklidném úvodu nabere prog/thrashový směr. Kytary řežou podobně účinně jako Warrelův hlas. Ten svůj projev opět zdokonalil a z mého pohledu patří mezi nejexpresivnější zpěváky na metalové scéně.
Stejně jako u předchozích alb i zde je druhá polovina nahrávky ve stínu té první. „The Fault Of Flesh“, „Poison Godmachine“ nebo „All Play Dead“ jsou rubačky a představují klasické pojetí power/thrashe jak ho Nevermore umí, ale zajímavost klesá. Naopak okouzlí dosud nejlepší balada kapely a to „The Lotus Eaters“ se zajímavou baskytarou a atmosférou, která by se hodila k seriálu Městečko Twin Peaks. Velmi emotivní, smutné a silné. Zajímavá a „jiná“ je „Cenotaph“. Bicí jsou nenápadné, kytary mirné a tak vyniká výpravný zpěv Warrela Danea. Dýchá z toho Seattle, trocha grunge a deprese.
Závěrečná „Forever“ je takovým krátkým rozloučením, skladba se sice tváří, že má devět minut, tóny, v reálu však v kombinaci zpěv a kytara zní pouhé dvě minuty. Náladově smutné, ale pěkné.
„Dreaming Neon Black“ potvrdilo pozici kapely mezi špičkou power/thrash metalu a zároveň zdůraznilo její progresivní smýšlení. Třetí deska Nevermore zas posunula dál ve skladatelském umu a Jeff Loomis oslňoval svou jedinečnou kytarovou hrou. Jenže teprve čtvrté album bylo pro kapelu to nejzásadnější.
|
