Švédští Decadence si váží svých fanoušků a chtějí pro ně to nejlepší. I proto založili vlastní label Heavy Dose (původně HTI Records), aby nemuseli být sužováni marketingovými nároky, veškerá propagace probíhala hlavně mezi posluchači samotnými a undergroundové kanály se začaly hemžit zvěstmi o dalším albu, jehož titul tentokrát mluví sám za sebe. Nová deska Švédů totiž vznikla hlavně z popudu fanoušků, kteří se nehodlali smířit s prohlášením o ukončení existence kapely, pročež je zpěvačka Metallic Kitty a (bas)kytarák Kenneth Lantz vyslyšeli a po čtyřleté pauze se na scénu vrací s pátou studiovkou „Undergrounder“.
Dříve probíhalo psaní materiálu zhruba půl na půl, tentokrát Kitty ustoupila do pozadí a nechala Lantzovi volný skladatelský prostor, aby se mohla plně soustředit na svůj pěvecký výkon. A to je velmi důležité, neboť její hrdlo je nejzásadnějším lákadlem kapely, největší hodnotou a jednoznačným důvodem pro poslech (nejen) novinky, protože něco takového jen tak ke slyšení není! Její blackově psychopatický vrkot by mohl v pohodě suplovat postsynchrony ve vymítačském hororu. Když pořádně ohulíte hlasitost, budete mít pocit, že do vaší domácnosti vstoupil vyslanec pekla, naskočí vám husí kůže a podle nátury přehrávač buď okamžitě vypnete, nebo se naopak začnete podezřele usmívat a ještě s chutí přidáte na volume. Metallic Kitty patří mezi holky, se kterými byste nechtěli přijít do křížku, nejen kvůli její inklinaci k bojovým sportům (kterážto aktivita mě u ní vůbec nepřekvapuje), ale hlavně proto, že kdyby na vás z plna hrdla zařvala, dáte se na zbabělý útěk a své spodní prádlo už nikdy nedoperete.
Pokud někdo slyšel brazilskou sebranku Nervosa, může si ostatně udělat představu sám. Tamější alfa-samice Fernanda Lira chrčí obdobně, Kitty je ale snad ještě démoničtější a chvílemi dokonce připomíná Chucka Schuldinera, zvlášť v prvním songu „The Inner Circle“, ve kterém se autor nechal jednoznačně inspirovat tvorbou legendárních Death, konkrétně progresivním tahem jejich poslední řadovky „The Sound Of Perseverance“. V několika momentech to skutečně vypadá, jako by se Chuck vrátil ze záhrobí a střihl si s kapelou malou jam session. Pokud tedy patříte mezi nehynoucí fanoušky americké smečky, hudba Decadence je pro vás dobrou volbou. Také Lantz si umí cyhtře pohrát se stavbou songů (aniž bych jej chtěl nutně připodobňovat k Chuckovi, na toho má ostatně jenom málokdo), chvíli rozvážně převaluje tempa, jindy do toho nekompromisně vlítne a nabídne přímočarou thrashovou vybíjenou, kterou sem tam protnou osvěžující paprsky melodických vyhrávek.
Skvělé momenty tvoří většinu nahrávky. Úvodní tři palby koušou jako nasraný rotvajler, kterému dává pokyny úplně stejně neurotická panička. Poté ovšem intenzita hudebního stisku lehce poleví, když Lantz víceméně nastavuje vzorce nastíněné v začátku díla a možná se až příliš spoléhá na automatickou svůdnost zpěvaččina hrdla. Což však neznamená, že bude nouze o kvalitní hudbu, autorova forma navíc opět nabude na vyšší atraktivitě s trojicí závěrečných čísel. Kus „One More Fight“ spravedlivě propojuje agresivní úseky s chytlavými motivy, šlapavý flák „Manifesto“ vytvoří ideální prostor pro štěkavé vokální frázování, opus „Always The More Extreme“ pak začpí deathovou sírou, rychlou rytmikou a náležitě vtahujícími technickými riffy. Výsledkem je album, které fanoušky nemůže zklamat, ostatním pak kromě několika výborných songů nabídne mimořádnou přidanou hodnotu v podobě zpěvaččina ojedinělého a krajně osobitého výkonu.
|
