Ta otázka, kdo nahradí staré legendy jako AC/DC, Iron Maiden, Black Sabbath, Judas Priest nebo Deep Purple padá poslední dobou povážlivě často. I proto, že se nástrojů chytili už jejich děti a po ryze hovězích pokusech Kelly Osbourne a velmi lenivém přístupu Jürgena Blackmorea tu máme mladého Dickinsona a teď také George Harrise, syna slavného Stevea Harrise, vůdčí to osobnosti Iron Maiden. Mladý Harris na rozdíl od svého tatíka vzal do ruky kytaru a v roce 2009 zformoval v Londýně kapelu Tha Raven Age. Je s podivem, že na debutovou desku se čekalo tak dlouho, když už kapela stihla v předprogramu Iron Maiden odjet turné „The Book Of Souls World Tour“, na něž navázala předskakováním Anthrax. Debut „Darkness Will Rise“ tak vychází až po osmi letech existence. Trochu divné, ale budiž…
O The Raven Age se mluvilo jako o metalcorové kapele, jenže nenechte se mýlit. Možná jejich dávné začátky měly něco společného s tímto moderním stylem, ovšem, kdyby se o „Darkness Will Rise“ mluvilo jako o metalcoru, museli by se takoví Parkway Drive nebo Asking Alexandria umlátit smíchy. Vlastně to, jak deska bude znít, slyšel už našinec loni v červenci v Praze, kde se spolu s Iron Maiden tahle parta představila. A nenadchla. Spíše naopak, byla většinou návštěvníků okázale ignorována, což určitě pro kapelu, která se na svůj start právě chystá, není zrovna povzbuzující.
Povzbuzující až tak není ani jejich debutová deska. Přestože titulní intro rozehrává vcelku poutavou hru s náladami a následná „Promised Land“ zaujme více než moderním přístupem klasickými maidenovskými kytarami, zdá se, že trochu chybí nadhled. Navíc mladý Harris nemá u sebe takovou pěveckou osobnost jako jeho tatík, protože Michael Burrough je vokalista skrz na skrz průměrný a nedisponuje ani zajímavou barvou hlasu. Pravda, snaží se vyzpívat zajímavé refrény, ovšem někde jsou melodie tak vlezlé, že by člověk uvítal spíše to metalcorové bouření.
Ale najdou se i dobré skladby. Mezi ně určitě bude patřit zmíněná úvodní „Promised Land“, protože tady spojení klasiky a moderny působí vyrovnaně a vcelku i zajímavě. Podobný vzorec se pak opakuje i v dalších skladbách a proto jich zaujme už opravdu jen pár. „The Merciful One“ má rozhodně své kouzlo ve výtečném Harrisově sóle (tady je slyšet ta stará poctivá škola), „Trapped Within The Shadow“ zase stojí (světe, div se…) na pěveckém projevu Burrougha, který se zde překonává, „My Revenge“ ještě tak může zaujmout svou nabroušeností, kde se kytary pohybují místy až v sabbathovském teritoriu a závěrečná „Behind The Mask“ svou údernou slokou. Jenže, to je tak nějak všechno. Navíc je deska k uzoufání dlouhá (75 minut) a to je její další problém. Kapela má nápady tak na polovinu.
Jelikož se The Raven Age připravovali na debut osm let, výsledek je skoro tristní. Z celých třinácti skladeb se nedá vypíchnout jedna, na kterou by se dalo ukázat, že tohle je alespoň potenciální hit, který má šanci strhnout davy na koncertech. The Raven Age tak zůstávají pouze kapelou z davu, která odpověď na otázku ze začátku recenze v současnosti rozhodně nedá.
|
