Když sloučíte thrash metal s folkem, prý z toho vznikne dresch-metal. A kdo může být v dresch-metalu lepší, než Drescher? Rakouské pětici bych tohle prvenství rozhodně neupíral, protože je pravdou, že jejich svérázný mix je poměrně neobvyklý, takže hledat někoho, s kým se kapela může smysluplně poměřovat, je poměrně náročné. Ve prospěch kapely mluvím i fakt, že tři roky starý debut „Erntezeit“ vzbudil v hudebním světě natolik ohlas, aby kapelu do svých sítí ulovili Napalm Records, ale troufnu si tvrdit, že důvodem je spíš než hudební genialita pouze jistá neotřelost.
Je celkem dost témat, která by v souvislosti s loňským albem „Steinfeld“ stálo za to probrat. Tím, které se nakonec pro finální hodnocení stalo v podstatě zásadním, je zvuk. Vzhledem k tomu, že ta nepřehledná a špinavá deka, kterou Drescher na svojí desku hodili, schovává řadu věcí prakticky po celu dobu (vykují snad jen momenty, kdy přednost před vším ostatním dostane buď pouze harmonika anebo zpěv, což zase není tak často), předpokládám, že to byl účel. Jenže důsledkem je docela solidní chaos, ze kterého musíte poměrně pracně dolovat chytlavost motivů. Ta je nesporná, ne nadarmo byla jako jedna z prvních pro prezentaci alba vybraná lehce potemnělá skákačka „Unten“, dokonale reprezentující umírněnou a zpěvnou podobu kapely, funkční je i občasná atmosféričnost, prezentovaná např. ve zpočátku ležérně vláčné, později stále víc vyhrocující se „Regen“.
Pochopitelně, že to proklamované spojení thrashe (byť on je to spíš reklamní tahák, hledejte v tvorbě Drescher spíš divočejší heavík) a folku, je ale postavené především na agresivně divokých skladbách, ve kterých Drescher občas zabrousí do naprosto uvolněné vyřvávací humpoláckosti, kterou rozšafná harmonika docela silně umocňuje a díky tomu zní kapela i docela zábavně – důkazem budiž zběsilá adrenalinovka „Adrenalin“, s naprosto zdivočelým harmonikářem a refrénovým nápěvem, náladově evokujícím finské lesní mužíky Korpiklaani. O tom, jak těžce může kombinace uvedených stylů drhnout, asi nejlépe vypovídá „Es Reignt Bluat“ (což by měla být výpůjčka od Slayer), která v některých pasážích zní jako nasamplované zvuky, pouštěné pozpátku. K nesrozumitelnosti nahrávky přispívá i fakt, že Drescher zpívají v rodném dialektu, což by při větší čitelnosti mohlo k té lidové náladě něčím přispět, takhle se jen umocňuje pocit neprostupnosti.
Jsem docela zvědav na to, zda si Drescher udrží i do dalšího kola pozici stájové akvizice Napalmu. Upřímně řečeno, tím, že doba přeje neokoukaným úletům, bych se tomu nedivil, ryze hudební důvody k tomu až tak nevidím.
|
