Opravdu nevím, jak to italský zpěvák Fabio Lione dělá, nicméně v současnosti jde jednoznačně o nejvytíženějšího metalového vokalistu. Hostuje všude, kam ucho doslechne, a do toho neustále přijímá nabídky k plnohodnotnému účinkování na celém albu. A tak jej zaslechneme i na novince a v pořadí třetí studiovce kapely Steel Seal, kde převzal mikrofonovou štafetu od D. C. Coopera (Royal Hunt), resp. od Thomase Vikströma (Therion). Těžko říct, co je příčinou Fabiova workoholismu, nicméně jeho hrdlo je samozřejmě kvalitní, a proto není důvod ke stížnostem (rýpnout by se dalo snad jen do mizivé exkluzivity Lioneho hostování, ale to je jiný problém). Nejinak je tomu na albu „The Lion´s Den“, kde Fabio jenom zdobí, přičemž samotný hudební podklad jeho talentu ani v nejmenším ostudu nedělá.
Ten se přitom pohybuje na ne zcela obvyklém rozhraní neoklasického power metalu a „sedmdesátkového“ hard rocku. Stejně zajímavě působí vnesení několika klasických pasáží, jako je např. Verdiho opera „Dies Irae“, jejíž epické motivy použili italští autoři jako mini-intro úvodní položky „Never Die“. Jde o vpravdě působivý start nahrávky, následující svižné tóny samotné skladby pak baví úplně stejně a rovnou si při jejich poslechu můžeme odškrtnout jednu z vrcholných písní alba. Druhý song „Master Of Hell“ buduje atmosféru rozvážněji, na akustický rozjezd brzy navážou progové riffy s orientálním odérem, dojem nicméně lehce kazí nevýrazný refrén, což se ostatně týká i následující kompozice „Open Fire“. Je totiž pravda, že v chorusech Italové zrovna nezáří a jejich tvůrčí vychytávky je nutné hledat na jiných místech písní.
Což u takové dvojice skladeb „Fate (Knocking At Your Door)“ a „Lonely“ není vůbec žádný problém. První jmenovaná vyniká lahodně vykrouceným sólem nebo další z vkusně zakomponovaných klasických variací, pobaví i klávesové víry, které se aktivně prohánějí podkladem skladby. Kus „Lonely“ je pak velmi příjemně taženou baladou s opět šťavnatým sólovým partem, a nutno dodat, že oběma kompozicím sluší i pohodově klenutý refrén. V tracku „In For The Kill“ se zase pánové vytasí s pochodovým tempem, ze kterého opravdu silně prostupují zmíněné hardrockové postupy, v půli písně ovšem přepnou do neoklasického módu, jenž evokuje nedávnou povedenou sólovku jejich krajana Tommy Vitalyho. V příspěvku „Waiting For The Rain“ zaujme stupňovaný bridge, opus „Wake Or Sleep“ zase láká na popěvky s epicko-hymnickým nádechem. Každá z desítky skladeb má zkrátka co nabídnout, a přestože ne všechny dopadly na výbornou, jako celek si album zaslouží pozornost a víceméně pochvalné přívlastky.
|
