Inspiraci k tomu, jak pojmenovat kapelu, si zpěvák Igor Piattesi a kytarista Marco Campoli našli ve své domovské Imole pět set let po krvavých událostech z počátku šestnáctého století, na jejichž připomenutí byla do tamního místopisu zapsána ulice Vicolo Inferno. O dalších jedenáct let později Vicolo Inferno překopali sestavu, k ústřední dvojici se připojilo nové rytmické duo Wallace a Michelle Gollini a v tomto složení se v závěru loňského roku pokusili novinkovým albem „Stray Ideals“ navázat na tři roky starý debut „Hourglass“. Inspiraci k vlastní tvorbě kluci čerpali z hard rockových a metalových pramenů a hned na úvod je třeba upozornit, že pro proud dějin byly události ze šestnáctého století daleko významnější, než vydání alba „Stray Ideals“, které se něčeho víc, než pouhých encyklopedických zápisů, zřejmě nedočká.
Důvody jsou prosté. „Stray Ideals“ je tuctové solidní album, nehrozí u něj, že byste od něj po pár minutách s hrůzou utíkali, nejspíš se však ani nestane, že byste po necelé hodině měli potřebu desku ihned přehrát znovu. Vicolo Inferno jsou solidní dělníci, svoje řemeslo odvedou bez připomínek, muzika jim solidně šlape, ale nemají ve svých řadách jediného mistra, který by dokázal tu poměrně syrovou flákotu povýšit na delikatesu. Jejich hudba je houževnatá, takže se nenajde prakticky jediná skladba, kde by se chytlavost potkala s neotřelým nápadem, a navíc narazit na tyto elementy i jednotlivě může být docela problém. Ruku v ruce s tím jde fakt, že hlas Igora Piatessiho dokonale k tomuto výrazu pasuje, není kdovíjak ohebný, nepouští se prakticky do žádné zásadní hlasové ekvilibristiky či barevnosti, a když už, tak díky prakticky nulovému charismatu se hodně rychle vyčerpá. Tím, jak zaťatou muziku kapela tvoří, chybí jakákoliv vzdušnost, tím, že se Vicolo Inferno často drží ve středním tempu, ve kterém nemají potřebu být přehnaně agresivní, nehrozí, že by z vás aspoň mohli duši vymlátit, tím, že nehrají na žádné kličkování, není po chvíli moc co objevovat. Trocha temnějších nálad, jen nepatrné záblesky atmosféry, hutný a lehce zhrublý sound. Jenže když tu atmosféru Vicolo Inferno nedokážou vyrazit ani z vláčného rockového duetu „Two Matches“, kde kapele vypomáhá Caterina Minguzzi, či z titulní lehce dramatické skladby, je jasné, že z tuctového davu se Bolognanům vystoupit nepodaří. Tím prvkem, který má největší ambice z něj kapelu vytáhnout, jsou poměrně šikovná kytarová sóla a zvuk, poutavě zdůrazňující rytmiku. Což je v konečném součtu docela málo.
Taková ta deska, u které si řeknete, že si jí klidně ještě někdy pustíte, jenže za dva dny už ani nevíte, že nějaké „Stray Ideals“ existuje. Hledáte-li hranici, kde končí nuda a začíná záživná rocková muzika (anebo naopak), zkuste tuhle desku, mrknete se přitom na obě strany.
|
