Přestože američtí Dangerous Toys jsou, alespoň papírově, stále ještě funkční kapelou, není pochyb o tom, že pro Jasona McMastera, jednoznačně vůdčí osobnost této party, leží už priority jinde. Sice sem tam vyjede svou, kdysi vcelku známou, kapelu provětrat i za hranice domovského Texasu (v Evropě si o nich mohou fanoušci nechat jen zdát), energii však věnuje své další kapele Broken Teeth. Ta už má dokonce na svém kontě více desek než Dangerous Toys a možná proto se na ní dnes už nenahlíží jako na partu nějakých pohrobků, těžících z toho, že „Teas`n Pleas`n“ a „Sport`n A Woody“ byly kdysi vcelku známé skladby, ale jako na svébytnou kapelu, která pochopitelně pokračuje ve stylu, jež na svých prvních třech deskách prezentovali Dangerous Toys a dnes mu ještě přidává více espritu AC/DC.
Novinka „4 On The Floor“ proto nenabízí prakticky nic nového, co by předtím fanoušci této kapely nikdy předtím neslyšeli. Od svého založení totiž Broken Teeth přísahají na pravověrný hard rock, který je okořeněný vlivem australských elektrikářů, ale i díky svému rodišti (Texas) mají hodně blízko k jižanskému rocku a chlapáckému projevu ve stylu Motörhead. Tak se prezentovali na své bezejmenné debutové desce z roku 1999, čímž se odstřihli od poslední, vyloženě alternativně laděné poslední desky Dangerous Toys a navázali spíše na jejich první desky. Tak to trvá dodnes.
Před dvěma lety se Broken Teeth prezentovali minialbem „Bulldozer“, které je vrátilo zpět do hry, když se po nich v roce 2010 s deskou „Viva La Rock, Fantastico!“ zavřela voda. Novinka „4 On The Floor“ tak pokračuje v tradici desek, kde se klasický hard rock mísí se sleaze/southern rockem a vstřebává silný akcent AC/DC, přičemž McMaster snad stále více evokuje hlasový mix Bona Scotta a Briana Johnsona (nebožtík Lemmy jej kdysi dávno přirovnával k Axlu Roseovi, aniž by tušil, že Axl bude frontmanem AC/DC). Novinka, stejně jako i předchozí desky, nepostrádá také bytelný bluesový základ, který je směřuje právě k deskám AC/DC z éry Bona Scotta.
U „4 On The Floor“ šlo o to, jak se ta která skladba povede, protože žádná revoluce se čekat samozřejmě nedala. Na novince jich je povedených hned několik, největší ambice stát se stálicí koncertního repertoáru má rychlopalná „Never Dead“ v tradičně motörheadovském stylu s velice jednoduchým a výmluvným refrénem ("I believe in Motörhead…"). Za vcelku silné kousky lze považovat i úvodní dvojici, titulní „4 On The Floor“ a „Sinful“, kdy zejména druhá jmenovaná je načichlá bluesem a atmosférou zahulených barů, což je aspekt, který je značně cítit z další velmi dobré bluesovky „Borrowed Time (W.O.M.G.)“. Jindy však je, například u „Getcha` Some“, inspirace u AC/DC trochu přes čáru, kdy se už dá hovořit o bezosytšném kopírování. To sice u Broken Teeth není tak křiklavé jako u slavnějších kolegů Airbourne, ale i tak je to trochu zbytečné. Stejně jako závěrečná coververze "Rock Bottom" od Kiss, kde kapela jako kdyby ztratila svou předchozí energii.
Takže spokojenost? V kostce se dá říct, že ano, protože Broken Teeth natočili desku přesně podle očekávání. Možná po vysoceenergické „Bulldozer“ fanoušek chtěl trochu větší nátěr, ovšem i tak bude posluchač, obeznámený s alby minulými, spokojen. Nedostane se mu sice bůhvíjaké bomby (tu nevydali Broken Teeth a vlastně ani Dangerous Toys nikdy), ale slušné desky, nahrané podle jasných formulí a s gustem ostřílených kozáků.
|
