Přestože se mluví v souvislosti s deskou „The Last Real Rock N`Roll“ o comebacku Rhino Bucket, faktem zůstává, že tahle kapela kromě malé pauzy v polovině devadesátých let vlastně funguje nepřetržitě od roku 1988, kdy začala svými vystoupeními otravovat návštěvníky losangeleských klubů. Přestože od poslední, šest let staré desky „Who`s Got Mine?“ došlo ke korektuře v sestavě, když do ní přibyl bubeník Dave DuCey, je to jediná změna, kterou lze v souvislosti s Rhino Bucket zaznamenat. Jinak vše zůstává při starém, vlastně stejně jako v roce 2011, jako v roce 1988, kdy jejich sestavu posílil Brian Forsythe ze známějších Kix a stejně jako v roce 1990, kdy vyšel jejich bezejmenný debut. Rhino Bucket tak pro někoho mohou představovat jistotu, pro druhého zbytečnou formaci, hanlivě označovanou za klon AC/DC.
Fakt, že „The Last Real Rock N`Roll“ je teprve jejich sedmá deska za skoro třicet let existence svědčí o tom, že tahle kapela nepatří mezi nejpracovitější soubory. Ovšem na druhou stranu by se dalo říct, že má vždy dost času danou desku vypilovat a dát na ní ty nejlepší nápady. To ale u Rhino Bucket nikdy zrovna dvakrát neplatilo, protože čtveřice muzikantů z Van Nuys rozhodně nepatří knějkým inovátorům a spíše než na neotřelou kompozici a vypíglovaný zvuk sází na energii a pořádnou pařbu. To jim zaručuje jasný status koncertní kapely, jejichž vystoupení jsou vždy zárukou slušné zábavy. Ale desky samotné?
Jisté je, že u Rhino Bucket se bude i u studiové produkce jednat o jistou úroveň kvality, protože na to jsou tito muzikanti až moc ostřílení, zkušení a vyhraní. Jisté ale také je, že se jim nikdy nepodaří vystoupit ze stínu, který na většinu scény vrhají výše zmíněné australské legendy. Rhino Bucket sice nelze považovat za nestydaté vykradače (a že jich na celé scéně je nepočítaně), ovšem ptáte-li se, kde by tahle kapela byla, kdyby před dávny lety nezačali poslouchat AC/DC, odpověď zní: nikde. Možná by vůbec nehrála… Duch Australanů se deskou opět táhne jako červená nit, ale Rhino Bucket s ním tentokrát zacházejí přece jen o něco úsporněji.
A především se jim povedl vstup do celé kolekce, když úvodní dvojice skladeb „Hello Citizens“ a „Everything You Do“ patří k tomu nejlepšímu, co tahle parta kdy vydala. Obě energické skladby oplývají výbornými refrény, které by se dost dobře hodily i ke stadionovému využití a navíc nešetří ani práskavými kytarami. Se zbytkem alba, to už je trochu horší. Rhino Bucket nejsou žádní výjimeční skladatelé, ovšem i tak je jim nutné přiznat, že sem tam se jim povede napsat skutečně dobrý song. V tomto případě je to, kromě zmíněných úvodních dvou věcí, například „Bang My Drum“, která se pohybuje v takovém teritoriu, kde byli jako doma například Faster Pussycat, dnes už úplně zapomenutí Sea Hags nebo Star Star, či závěrečná „The Devil You Know“, kde kromě výborného Forsythova sóla rezonuje zvon jako z „Hells Bells“, ovšem bez toho, aby se jednalo o sprosté vykrádání.
„The Last Real Rock N`Roll“ je tak deska, která bude pro příznivce této kapely naprostou nezbytností, protože představuje pravděpodobně nejsilnější nahrávku jejich druhé éry, tedy té, která se odehrává v novém miléniu. Toto tvrzení je nutné doplnit o fakt, že kvalita diskografie této kapely nějakými velkými výchylkami nikdy netrpěla. Mezi skalními fanoušky bude určitě vždy nejvíce ceněna první trojice alb, kdy bezejmenný debut doplňuje ještě dvojka „Get Used To It“ a možná úplně nejlepší třetí album „Pain“, kde bubnoval i bývalý bubeník AC/DC Simon Wright. Ovšem i novinku lze do této řady bez uzardění postavit.
|
