Jak se dozvíme při pátrání po internetu, Electric Angels jsou dodnes považováni za aktivní kapelu, což může být trochu diskutabilní, protože její aktivita za posledních dvacet let spočívá jen v tom, že jí aktuálně vychází kolekce „Lost In The Atlantic“. To by pochopitelně nebylo málo a na comeback by to stačilo, ovšem u Electric Angels je situace poněkud jiná. V případě „Lost In The Atlantic“ se nejedná o žádnou comebackovou desku, ale o počin vydavatelství Demon Doll Records, které se specializuje na připomínání už dávno zapomenutých jmen a vydávání jejich alb, která v době svého vzniku z bůhvíjakých důvodů nemohla spatřit světlo světa. A právě toto je případ Electric Angels a jejich druhé desky „New York Times“. Ta měla vyjít v roce 1992, ovšem tenkrát ji vydavatelská firma Atlantic (odsud asi ten název „novinkové“ kolekce) rázně smetla ze stolu, což mělo pro kapelu fatální následky.
Ovšem podívejme se na Electric Angels od začátku. Kořeny této kapely lze hledat u power/poprockové formace Candy (ano u té začínal i budoucí kytarista Guns N`Roses Gilby Clarke), která v roce 1985 vydala svůj fantastický debut „Whatever Happened To Fun“. Po něm tuto partu opouští postupně zpěvák Kyle Vincent a kytarista Clarke, ovšem rytmická sekce Jonathan Daniel (baskytara) a John Schubert (bicí) je brzy nahrazuje pěvcem Shanem a dalším výtečným kytaristou Ryanem Roxiem, jehož doba nadejde ještě v dalších letech. Tahle parta brzy zavrhuje původní název Candy a mění si jméno na Electric Angels. Následuje podpis smlouvy s major labelem Atlantic a v roce 1990 vychází bezejmenný debut. Ten obsahuje kvalitní hudbu, která čerpá z původních Candy, ale absorbuje i jiné vlivy, kořeněné špetkou blues. Oproti Candy ale ubylo nakažlivé bezstarostnosti a popové přilnavosti a přibylo více manýrů, orientovaných na street rock.
Úspěch se ovšem nedostavil a Electric Angels se pak ani nedivili, že Atlantic neprojevovali žádné nadšení, když jim kapela přednesla promptně návrh na novou desku. Navíc na hudebné scéně přišla revoluce a Electric Angels byli v tu chvíli už příšerně nemoderní. Desku nakonec horkotěžko dotočili, když firma přece jen popustila nějaký ten chlup, ale nahrávka stejně putovala do šuplíku. Brzy zmizel i Roxie, kapela, doplněná novým kytaristou Johnem Ceparanem, si změnila název na The Loveless a v roce 1995 přišla s jediným (velmi slušným) albem „A Tale Of Gin And Salvation“. To už zajímalo jen hrstku věrných a stopa, kterou tihle muzikanti udělali, zde končí. Zdálo se, že už navždy…
Nejprve došlo začátkem tisíciletí k připomenutí Candy, když vyšla dvoudisková kolekce „Teenage Neon Jungle“, která obsahuje odlišné verze skladeb z debutu a řadu raritních nahrávek a teď dochází i na Electric Angels. Tady byl manévrovací prostor pro výběr skladeb na „Lost In The Atlantic“ větší než u Candy, jelikož kapela stále měla v zásobě nevydanou desku „New York Times“. A právě ona je základem pro současnou kolekci. Proto nedojde na žádné oprašování skladeb z debutu, ani na připomínku pozdějších The Loveless, ale jen na materiál, který ještě nebyl v ucházející kvalitě ke slyšení.
Z „Lost In The Atlantic“ si tak můžeme udělat naprosto jasnou představu o tom, kam by se kariéra Electric Angels ubírala, kdyby je firma na začátku devadesátých let totálně nepotopila. Z této kolekce je totiž vidět, že kapela měla ještě dost nápadů a i když už se nemohou rovnat svou jednoduchou genialitou těm z dob Candy, k zahození rozhodně nejsou. Jsou tu skladby, které celou desku táhnou a k těm bezpochyby lze zařadit skorotitulní „New York Times“, „Lies My Father Told Me“ a „Wish I Could Fly“, doplněné skvělou baladou „Spend The Night Of The Memory“ (z pochopitelných důvodů evokuje „The Last Radio Show“ od Candy). Právě tohle totiž s největší pravděpodobností byly stěžejní věci kolekce.
Z „Lost In The Atlantic“ je cítit jasná linie melodiky, ať už od časů Candy nebo z dob debutu Electric Angels. Současná (dá-li se to tak říct) sbírka je ale trochu slabší a ukazuje se, že kapela až tak úplně nemohla utáhnout desku se čtrnácti (původně se snad plánovalo až sedmnáct) skladbami a místy se ukazují slabiny, zejména v „Color Of Hate“ a „Woke Up Blind“, které nefungují tak, jak by měly. Proto také (s přihlédnutím, že mezi současností a představeným materiálem leží čtvrt století) nelze sáhnout k vyššímu hodnocení.
|
