To, že si At The Drive-In dali název podle slovního obratu ze skladby „Talk Dirty To Me“ od Poison, nemělo pro jejich tvorbu nikdy žádný význam, protože ta nemá s hair metalem pranic společného. Ba co více, v devadesátých letech, kdy se tento styl úspěšně zadupával do země, stáli na straně jeho likvidátorů. At The Drive-In představují zástupce post-hardcorové scény a rovněž také představitele tehdy moderního crossoveru. Měli společné znaky s Faith No More, v některých chvilkách pošilhávali po Red Hot Chili Peppers a své šílenství sdíleli s Devinem Townsendem. Prostě takový mix všech možných hudebních odstínů, postavených na jisté hudební genialitě. A měli s tím (alespoň v undergroundových kruzích a na klubové úrovni) velký úspěch. Ten skutečný, mainstreamový, se jim vždycky vyhýbal.
Možná i to byl důvod, proč v roce 2001 všechno skončilo a At The Drive-In se přetvořili na mnohem úspěšnější kapelu The Mars Volta. Ta do dnešních dnů ale nevydržela a přestože At The Drive-In mají za sebou u ž pár reunionů, ten poslední je konečně legitimní, protože jej po sedmnácti letech podtrhli novou deskou. Svou čtvrtou v pořadí. V tu se léta nevěřilo, protože ústřední dvojice Cedric Bixler (zpěv) a Omar Rodriguez (kytara) měla v posledních letech jiné starosti než cokoliv, co by je spojovalo s At The Drive-In. A když se původní kytarista Jim Ward, pro znění kapely vcelku důležitý, na současném comebacku odmítl podílet, bylo důvodů k despektu o to více.
Možná o to překvapivěji a sympatičtěji novinka nazvaná (jak už to u kapely bývá, opět podivně) „Int•er a•li•a“ zní. A to hned z několika důvodů. Rozhodně nepopírá to, čím byli At The Drive-In v minulosti a čím se tak nesmazatelně zapsali do srdcí svých fanoušků a na druhou stranu se jí daří přenést kapelu do nových časů. Bez uzardění. Bez mrknutí oka. Jasno je vlastně hned od úvodní „No Wolf Like The Present“. Opět se začínají roztáčet vibrace a roztodivné kytarové vyhrávky, které vždycky tvorbu kapely činily zajímavou. Opět se ozývá punkově ukřičený Bixler, který do dnešních dnů neztratil nic ze svého typického projevu. Je trochu protivný, ale rozhodně je na první poslech rozpoznatelný.
At The Drive-In tak sázejí jednu věc za druhou, aniž by dali znát, kolik už je to času od doby, kdy spolu naposledy hráli a neomylně směřuijí k vrcholu desky, který přijde v její polovině, když se kapela vytasí s naprosto výtečnou „Call Broken Arrow“. Ta ukazuje, že i někdejší králové post-hardcoru umí překročit škatulky a napsat silnou rockovou věc. Ale samozřejmě „Int•er a•li•a“ je o úplně o něčem jiném, než o snaze vytvořit nějaký hit. Nachází se na ní totiž mnoho velice zajímavých zákoutí, zvukomalebných stěn, které muzikanti tvoří buď prostřednictvím kytar nebo elektroniky (nebo všeho dohromady) a tak je každá skladba svým způsobem jasný originál. Všechny mají sice společné pojivo, ovšem každá je jiná prostřednictvím ztřeštěného stylu. Jsou tedy At The Drive-In stále stejně pošahaní? Ano, bez pochyb…
Možná, že jim dneska trochu ujel vlak, protože na podobné výstřednosti v dnešní hyperuspěchané době už není tolik místa. Přesto At The Drive-In opět ukazují, že svůj bordeliózní styl hrají znovu s grácií. Navíc neztratili ze svého kouzla skoro nic. Zub času v tomto případě zase tolik nehlodal. A jestli se říká, že poslední skladba desky většinou ukazuje, kam se bude kapela ubírat dál, nemusí se fanoušci této party ničeho obávat. „Hostage Stamps“, ta čtyřminutová šílenost, má skutečně něco do sebe.
|
