Po velmi silných minulých albech se zdá, že je Anathema pevně ukotvena v tom, co dělá a že definitivně našla svou současnou tvář. Není třeba zdůrazňovat, že jí v tom nejvbíce pomohla pět let stará „Weather Systems“, které se povedlo sladit dokonalou souhru mezi jemnými pasážemi a orgasmickými, skoro až blasfemickými výbuchy, což z desky dodnes dělá skvost ve skutečně zajímavé a velmi pestré diskografii kapely. Následující „Distant Satellites“ jen potvrdila, že trend, který Anathema nastoupila, je správný a i když využívala stejného modelu jako „Weather Systems“, stále se jednalo o velmi silnou desku.
O novince „The Optimist“ se mluvilo jako o desce, která by měla navazovat na sedm let starou „We`re Here Because We`re Here“, která byla jakýmsi vývojovým předstupňem před „Weather Systems“. Na ní Anathema odstartovala svou část kariéry, která se bude v budoucnu označovat přídomkem prog rock, nebo neo prog, chcete-li. Ovšem pravda je taková, že „The Optimist“ pokračuje v linii předchozích alb, kdy využívá jak náladu „We`re Here Because We`re Here“, tak zvukomalebné plochy „Weather Systems“ a také elektronické hrátky „Distant Satellites“. Opět ale staví nejvíce na tom, že kapela je v současné době skutečně při chuti a umí napsat výborné kompozice, které čerpají zejména z vokálních projevů frontmana Vincenta Cavanagha a zpěvačky Lee Douglas.
Tentokrát více bodů pro sebe uhrává Lee, přestože úvodní (po podivném intru „32.63N 117.14W“) „Leaving It Behind“, prezentovaná Cavanaghem, je bezesporu jeden z vrcholů desky a ukázka soudobého talentu kapely. Právě zmíněná skladba v sobě má všechny atributy, které posluchač obdivoval na posledních albech Anathemy a spolu s věcmi „Untouchable, Part I.“ (z „Weather Systems“) a „The Lost Song, Part I.“ (z „Distant Satellites“) se jeví jako naprosto ideální otvírák. Navíc se ještě neomrzela ani stejná forma jako u obou předchozích alb, čili střídání svižného otvíráku zpívaného Cavanaghem s mnohem jemnějším pokračováním (v tomto případě „Endless Ways“), kde prim hraje klavír a hlas Lee Douglas. Není to už překvapivé a mocně uhrančivé, ale stále tento kontrast má svůj půvab.
Melancholická a snová titulní věc sice posléze posluchače může uvrhnout do letargie, ale elektronická instrumentálka „San Francisco“ ukazuje, kam až je Anathema ve svých experimentech schopna zajít, protože právě tahle věc už nic nevypovídá o Britech jako o rockové, natož doommetalové kapele, kterou byli ve svých začátcích. V následujících „Springfield“ a „Ghost“ se Anathema (opět s Lee Douglas za mikrofonem) vrací k modelu posledních desek, ovšem stále více se začíná pohybovat v pomalejších vodách, kde prim hrají atmosférické plochy a kytary jsou skoro už definitivně nahrazeny klávesami či čistým klavírem.
Jsou to právě ony pomalé pasáže, které druhou polovinu desky činí mnohem nepřístupnější než její první část a jedinou sviženější skladbou tak zůstává Cavanaghova „Can`t Let Go“. Ostatní skladby, zejména ty z úplného konce desky („Wildfires“ a „Back To The Start“) už působí dokonce i unaveným dojmem, kdy už se sama kapela dostává do slepé uličky. Jsou tu sice působivá místa, kde Anathema dominuje a ukazuje, že progresivní rock chytla za ten správný konec, ale spíše převládá pocit nudy a při dvanáctiminutové stopáži „Back To The Start“ už náznaky skladatelské bezmocnosti. Jako kdyby životadárný pramen inspirace pomalu začínal vysychat.
Když tedy srovnáme „The Optimist“ s předchozími alby, novinka trochu pohoří. Chybí totiž větší množství energických pasáží, ale i celkově výraznějších míst, které by posluchače nutily k tomu, aby místo starších alb sáhl po tom nejnovějším. Stále sice má Anathema co nabídnout, ovšem „The Optimist“ trochu lesk ztrácí. Netřeba z toho ale dělat ukvapené závěry, protože kdovíjak zle zase ještě není.
|
