Přestože Roger Waters už není členem Pink Floyd (tedy, kdyby dnes ještě existovali) už více než třicet let, stále je nejvíce spojován se jménem této legendy. Ono je to prosté, jednak v sedmdesátých letech velkou měrou pomohl na svět klasickým deskám souboru (zejména „The Dark Side Of The Moon“, „Wish You Were Here“ a „Animals“), jednak především představil světu svůj monument „The Wall“ a na sólové dráze, kam v polovině osmdesátých let odešel, není nijak zvlášť pilný a počítalo se s tím, že album „Amused To Death“ ze dvaadevadesátého (pokud nepočítáme, že v roce 2005 vydal operu „Ca Ira“) bude už jeho posledním. Vcelku logicky. Watersovi je dnes už třiasedmdesát let a už několikrát podotkl, že mu stačí objíždět svět s vlastní show slavné Zdi. Proto je novinka „Is This The Life We Really Want?“ skoro zázrak. Pro příznivce tohoto muzikanta zcela určitě.
Waters svou novou desku tvořil s přestávkami sedm let. Jelikož je známým perfekcionistou, studiem mu prošla řada spoluhráčů a na desce je slyšet hned šest dalších hráčů, plus dvě doprovodné zpěvačky. To je ale nakonec možná i úplně jedno, protože posluchače bude zajímat jediné. V jaké je mistr Waters kondici a jak silné skladby se mu podařilo napsat tentokrát. Watersovy kvality jsou všeobecně známy a tento zpěvák, kytarista a basista je vždy uměl využít. Navíc, pro část příznivců byla poslední deska (tedy spíše sbírka různých nápadů z posledních dvaceti let) Pink Floyd spíše zklamáním a tal se stala z Watersovy sólovky jedna z událostí letošního jara.
Od Waterse se už nečeká, že napíše další „The Wall“ a pokud k jeho novince budete takto přistupovat a všimnete si jeho data narození, zklamání vám přivodit nemůže. Waters se totiž nachází přesně ve své poloze, takže slavné chvilky Pink Floyd z desky ucítíte, i když v tu chvíli si jasně uvědomíte, že nejlépe se Watersovu uměleckému cítení dařilo po boku kytary Davida Gilmoura. „Is This The Life We Really Want?“ ani není nejlepší Watersova nahrávka na sólové dráze, protože toto ocenění si už asi navždy pro sebe uzmula „Radio K.A.O.S.“, ale i tak je dost dobrá, aby stála za opakovaný poslech.
Najdou se na ní totiž naprosto skvělé momenty, kdy deska kulminuje ve skladbách „Picture This“ (ne náhodou nejsvižnější a nejrockovější kousek alba) a náladové „Broken Bones“. V tu chvíli se Waters dotýká svých hvězdných chvil a na vás z plných plic dýchá jeho génius. Ostatní skladby mají také své vrcholy, jako například psychedelické plochy v „Bird In A Gale“, či jasnou náladu sedmdesátých let ve „Smell The Roses“, ale jinak se spíše linou v pomalém tempu (což rozhodně fanouškům Pink Floyd nebude vadit), kde vyznívají spíše muzikantské finty ve spojení s různými ruchy a zvuky (tikot hodin, psí štěkot, výbuchy bomb). Waters si možná dnes ze všeho nejvíce libuje ve skladbách, které stojí hlavně na jeho zpěvu a akustické kytaře. V baladických momentech, jaké ukazuje například pilotní singl „Deja-vu“ nebo „The Last Refugee“.
Díky tomu, že se Waters pohybuje takto v několika polohách, je deska rozmanitá a na druhou stranu působí i kompaktně. Z desky je totiž cítit, že Waters ze sebe na sklonku dostal skutečně maximum. Ono už je to dost dobře možná i naposled, co se představuje prostřednictvím sólové desky. Pokud by tomu tak mělo být, je toto loučení nad jiné důstojné.
|
