Při pohledu na kapely, které Němci Hailstone uvádějí jako své inspirační zdroje (např. Cannibal Corpse, Unleashed, Grave), by jeden mohl nabýt dojmu, že musí jít o klasickou deathmetalovou smečku. Při dalším čtení v promo-materiálech už sice nalezneme zmínku o vlivu ze severského Göteborgu, i to je ale dle mého názoru lehce zavádějící. Vždyť na albu „Epitome“ uslyšíme nejtradičnější a v podstatě velmi konzervativní melo-death (žádné symfo-aranžmá zde nečekejme), ve kterém němečtí autoři nijak zvlášť nevynikají, ale protože jsou schopní hudebníci a svoji tvorbu dělají s evidentní vášní (navíc si byli schopni pohlídat zvukovu produkci, stejně jako "zařídit" parádní cover-art), je vhodné – a řekl bych, že pro fanoušky žánru dokonce nutné – věnovat jejich muzice alespoň minimální pozornost.
V intru „Call To Repentance“ nejprve zaslechneme nejasné hlasy, ty ale brzy překryjí sólové vyhrávky, jejichž gradující charakter ideálně plní „lákající“ funkci. V navazující skladbě „Paragon“ již naplno vypukne metalová vřava, ve které se začnou odehrávat časté rytmické zvraty a hlavně líbivé prolínání světla s tmou, neboli melodií s deathem. Jestli jde něco autorům dobře od ruky, pak je to právě organické propojení těchto elementů, kdy vlastně po celou dobu působí jako kapela, která „štěká, ale nekouše“. Blastbeatové klepárny tak rychle střídají plynulé harmonické pasáže a mohutné kytarové valy s častým thrashovým feelingem se jemně přeskupují do klidných melodických linek. Největší obdiv zde každopádně zaslouží šestistrunná práce, jež dokáže nabídnout velmi bohatou a technicky precizní riffovou hru.
Rytmická sekce jí k tomu vytváří ideální prostor, zpěvák Daniel Zhu pak patří mezi velmi obstojné zástupce svého řemesla. Skladby se odvíjejí v žánrově nadstandardním, časem však přeci jenom mírně jednotvárném duchu, takže nakonec deska působí o něco delší, nežli ve skutečnosti je. Chtělo by to více atraktivních zvratů, jako je třeba ten v předposledním nátisku „Epitome Of Failure“, kde sugestivní thrashová sekačka automaticky zvedá atraktivitu dané skladby. Stejně působivě vyznívá rytmický protipól dravé riffáže, jenž v táhlé, málem doomově vedené položce „The Shore“ navodí příjemné melancholické stavy (stejně jako pocitovou reminisenci legendárních Švédů Hypocrisy, které ostatně Němci uvádějí jako jednu ze svých dalších inspirací). Album „Epitome“ vyloženě nesejme, zároveň však ani na chvíli nepadne do (anti)kvalitativní propadliny a v rámci tradičního melo-deathu svoji pozici s přehledem obhájí.
|
