S „Dying For The World“ se Blackiemu Lawlessovi podařilo zastavit pád, který se spustil s „Helldorado“ a „Unholy Terror“, přestože si o věhlasu W.A.S.P., tak, jak si jej pamatoval z let 1984 až 1992, mohl nechat jen zdát. Scéna se už změnila k nepoznání, Lawlessovy dryjáčnické texty nikoho nepobuřovaly a principál tak nakonec i usměrnil show kapely, která už byla (zejména v dobách „Kill Fuck Die“) hnána přes hranici příčetnosti. Přestože W.A.S.P. na začátku milénia představovali v Evropě i v Americe jistotu zejména pro festivalové programy, už bylo jasné, že dávno stojí mimo hlavní dění.
To se Blackiemu moc nelíbilo, proto začal hlásat, že se W.A.S.P. vrátí do svých starých pozic a k té příležitosti že má připravené opulentní koncepční dílo, které naváže na „The Crimson Idol“. Tehdy samozřejmě padala slova o tom, že zamýšlená kolekce (od počátku rozdělená na dva díly) „The Neon God“ svým významem i obsahem přeroste monolit z roku 1992, ovšem nikdo tomu moc nevěřil. Ne že by fanoušci nevěřili Blackiemu, že dokáže vytvořit kvalitní dílo, ale přece jen životní opus, jako byl „The Crimson Idol“, se překonává jen velmi velmi těžko. Idea nového příběhu „The Neon God“ byla záhy nastíněna. Jednalo se o vzestup mladého muže Jesseho, který prožil dětství v sirotčinci, aby v sobě objevil manipulativní schopnosti a vytvořil si kolem sebe skupinu, kterou bude ovládat. Složenou z feťáků, bezdomovců a totálních loserů. Že to v lecčems připomíná „The Crimson Idol“? Ano, ano, tak to bylo také myšleno.
Ovšem dvakrát do téže řeky nevstoupíš, praví už starověké moudro. A u W.A.S.P. to platí zrovna tak. Skoro až urputná snaha vytvořit něco tak přelomového, jako byl „The Crimson Idol“ je slyšitelná od samého začátku, kdy se deska zdlouhavě rozjíždí ve tříminutovém intru „Overture“ a posléze ne zrovna přesvědčivě v otvíráku „Wishing Well“. Navíc do uší praští podivný placatý zvuk, který by se dal tolerovat v osmdesátých letech. Ale v novém tisíciletí? Uff…
Se „Sister Sadie (And The Black Habits)“ se úroveň alba zvedá, ale ani tato vydařená skladba nikdy nemůže nahradit „Chainsaw Charlie (Murders In The New Morgue)“ i když by Blackie rozhodně chtěl. Právě „Sister Sadie“ a dále pak výborné „Asylum # 9“, skvostná balada „What I`ll Never Find“ s dechberoucím Robertsovým sólem v závěru a nakonec i závěrečná „Raging Storm“ jsou světlými okamžiky kolekce, které se sice s úplnou top tvorbou W.A.S.P. ani tak moc srovnávat nemohou, ale stojí jen lehce pod ní. Většinou se ale deska utápí v nudných polohách, kdy dokonce ztrácíte orientaci a nápady vám pak můžou připadat totožné.
Přece jen si Blackie s prvním dílem „The Neon God“ ukousl moc velké sousto. Neměl na přípravu ani dost času, přestože kapela působila stabilně (sestava byla stejná jako na „Dying For The World“), ovšem pouhý jeden rok na zpracování tolika materiálu, který s druhým dílem vydal na hodinu a půl, je dost málo. Bůhví proč si Lawless nenechal na realizaci „The Neon God“ více času nebo proč z obou dílů nevydal jen jednu desku. V takovém případě by tenhle počin byl jednou z nejsilnějších položek jeho diskografie. Takhle je první díl Neonového boha jen lehce naprůměrným albem.
|
