Co si budeme povídat, Goldfinger vždycky patřili do neopunkové scény, přestože vyrostli na troskách kultovní funkmetalové formace Electric Love Hogs. Pokud je tedy slovo neopunk pro vás od přírody sprosté, tak už ani nemusíte číst dál, i když by to možná byla škoda, protože Goldfinger, na rozdíl od Green Day a dalších, nikdy až tak úplně nepřemýšleli šrajtoflema. Pro své fanoušky nabízeli jistotu a přestože poslední roky pro ně nebyly nejjednodušší a po loňsku v sestavě kromě frontmana Johna Feldmanna nezůstal kámen na kameni, jsou nakonec Goldfinger zpět na startovní čáře a překvapivě nabízí i novou desku.
S tou mohou oslavit blížící se pětadvacáté výročí své kariéry. Ta u této losangeleské party kulminovala na přelomu tisíciletí, když se jejich desky „Hang-Ups“ a „Stomping Ground“ nejen dostaly do žebříčků, ale dobře živeny v té době ještě stále žhavým neopunkovým plamenem se z nich stala klasika žánru. Právě na těchto albech Goldfinger definovali svůj styl, který vycházel z punku, takového, jaký se tehdy hrál na amerických středních školách, ovšem v jejich případě byl řádně krmen klasickým reggae a ska, čímž se blížili Rancid, a také špetkou hardcorové tvrdosti, kdy měli zase blíže ke skateové kultuře. Ovšem po čase, zejména s úpadkem obliby neopunku, začala zkomírat i sláva Goldfinger a po devět let starém, vcelku neúspěšném albu „Hello Destiny...“ to vypadalo na konec.
Navíc Feldmanna opustili všichni spoluhráči, když lavinu spustil basista Kelly LeMieux, který odešel k Buckcherry. Hbitý frontman si nakonec poradil a loni oznámil novou sestavu, která se může pyšnit i (ve svém ranku) bubenickým esem Travisem Bakerem z Blink-182. Vlastně ihned, co se nová sestava objevila v tisku, začalo se mluvit o nové desce, kterou brzy podpořil pilotní singl „Put The Knife Away“. Ten hned naznačil, že se bude jednat o klasickou desku, přesně takovou, jakou příznivci Goldfinger už léta marně vyhlíželi. Dalo by se dokonce říct, že se v případě této kapely zastavil čas a proto člověk, který ji znal jen v dobách jejich největší slávy, nemůže vlastně s novinkou udělat žádný přehmat.
Goldfinger na „The Knife“ vsadili na jistotu a proto hned zkraje zhurta vybafnou s ostrou dvouminutovou punkovkou „A Million Miles“, na kterou hned zčerstva naváží důmyslným reggae „Get What I Need“. Právě ony dvě úvodní skladby představí model celého alba, kde se rychlá punková věc střídá se skladbou ve ska/reggae stylu. Na to si ale posluchač už u téhle kapely dávno zvykl. Stejně jako na zapamatovatelné refrény, které vlastně skoro z každé zde zastoupené skladby dělají potenciální hit. K tomu má pravděpodobně nejblíže skočná „Beacon“ a uvolněná „See You Around“, ovšem v tomto případě se nejedná o to, že by tyto dvě skladby nad ostatními vyčnívaly. „The Knife“ je totiž docela vyrovnaná deska, která působí sevřeným dojmem a proto je jednoduché poslouchat ji na jeden zátah.
Prostřednictvím tohoto alba dávají Goldfinger jasně na srozuměnou, že jsou stále živou kapelou a že jejich fanoušci celou dobu nečekali zbytečně. Jejich pozice na scéně určitě nebude tak jednoduchá, jako na konci devadesátých let, ale stejně jako v té době, nabízejí i dnes čerstvou porci muziky, která si sice nehraje na žádné umění, ale pořádně rozjetou párty rozhodně nezkazí.
|
