The Misfits jsou dnes zase v kurzu. Sice ne tím, že by vydali skvělou novinku (na které se prý ale pracuje), ale tím, že se do řad těchto kultovních punkerů, ke kterým vzhlížela i Metallica, vrátil frontman Glenn Danzig. Spolu s ním sestavu posílil bývalý bubeník Slayer Dave Lombardo a znovu po bok svého dlouholetého parťáka, basisty Jerryho Onlyho, nastoupil i kytarista Doyle Wolfgang Von Frankenstein. Sestava jako hrom, která spolu objíždí Ameriku a reference na jejich vystoupení nejsou vůbec špatné. Jenže společnou práci na nové desce brzdí sólové projekty. S albem „Black Laden Crown“ přišel po sedmi letech Glenn Danzig, Dave Lombardo vydal debut se svým projektem Dead Cross (kde působí i zpěvák Faith No More Mike Patton) a pozadu samozřejmě nezůstává ani Doyle.
Ten si sólový debut odbyl už před čtyřmi lety s albem „Abominator“, kde představil svého nového vokalistu Alexe Storyho a vlastně tímto albem nalajnoval svou další sólovou dráhu. Ta se přece jen pohybuje v trochu odlišném světě než jsou horrorpunkoví The Misfits. Jistě, starý známý styl těchto příšer z New Jersey se prolíná i Doylovou tvorbou, ovšem to je jen takové pojivo. Základ jeho sólových skladeb je jiný. Mnohem modernější, mnohem metalovější. Možná, že by se dalo i mluvit o groove metalu nebo místy i dokonce o thrash metalu.
„Abominator“ udalo směr a letošní dvojka „II. As We Die“ v něm naprosto přesně pokračuje. Prim znovu hraje Doylova nabroušená kytara a Doyle zde dokazuje, že byl vždycky přece jen víc než punkovým kytaristou od The Misfits. Proto pro toho, kdo neměl tu čest s jeho sólovým debutem, bude „As We Die“ dozajista překvapením. Doyle si totiž nebere servítky a na posluchače to vybalí rovnou s úvodní „Kiss Me As We Die“, kde se jeho kytarový riff prodírá hustou bažinou, aby posléze udal tón celé skladby, která překvapí i velmi osvěžujícím dívčím vokálem.
Kapela, kterou kromě Doyla a zpěváka Alexe Storyho tvoří ještě nově příchozí rytmika v podobě basisty Brandona Stratea a bubeníka Brandona Pertzborna (přišel z kultovních Black Flag, kde hrával i Henry Rollins), nepolevuje ani v dalších věcech. Vždy se staví na tvrdém riffu a na živelném Storyho zpěvu, který by svým hlasem mohl připomínat zpunkovatělého Chucka Billyho z Testament. Story totiž ukazuje, že ovládá i murmur, jako například v „Blood On The Axe“, kde chroptí do futuristických kytarových figur, aby pak rozjel klasické punkové kolečko. Právě v takových chvílích, když dokáže popustit uzdu své fantazie a vyjede z metalových kolejí k jiným stylům, je kapela nejsilnější.
„As We Die“ ale chybí více takových momentů, takže občas se začne vkrádat pocit monotónnosti a nudy. Přesto je to ale docela dobrá deska. Mnohem více než příznivcům The Misfits by mohla sedět fanouškům kapel jako je Meshuggah, Lamb Of God nebo Machine Head. Ti se ale vždy k The Misfits jako ke svým vzorům hlásili. Kruh se tedy uzavírá.
|
