Nemělo by být těžké uhádnout, na jakou emoci sází Fading Azalea (už i tenhle posmutnělý název mnohé naznačuje) na svém debutovém albu „Maze Of Melancholy“. A úvodní instrumentální intro „Reverie Funeste“ je přesně o zasněné melancholii se špetkou dramatična. Doplňte v průběhu alba se objevující píšťalky, smyčce či étericky křehký hlas hlavní protagonistky kapely Olivie a základ je položen. Jenže ono je to všechno trochu jinak. Tyhle elementy sice jsou důležitou položkou, se kterou Fading Azalea pracují, nicméně daleko významnější je fakt, že Olivia sází ještě víc na velmi hrubý instrumentální výraz (vždyť třeba hned po intru Fading Azalea v „In The Name Of Justice“ zahromují čistokrevným black metalem) a téměř v každé položce se snaží propojit křehké atmosférické poletování s velmi intenzivními a zemitými ataky.
Jejich spojovacím článkem by měly být melodie. Odkazování se kapely na vlivy od Epicy, Nightwish, Within Temptation, Evanescence, In Flames, Dimmu Borgir a klasickou hudbu nepovažuji úplně za nejpřesnější z jednoho prostého důvodu – na ploše více než šedesáti minut je docela problém najít skladbu (a podotýkám, že toto platí i po kdoví kolikátém poslechu), která by v hlavě stoprocentně uvízla. Jasně, těch střípků (a platí to pro oba póly tvorby Fading Azalea) které ušima velmi příjemně zakroutí, je celá řada, ale nemůžu se zbavit pocitu, že se Olivii nepodařilo oba světy propojit do jednoho funkčního celku. Spíš než melancholie z téhle hudby nenápadně vykukuje jakýsi potenciálně zlověstný souboj dobra a zla, nicméně ať už fandíte komukoliv, sázet na vítěze se nevyplatí, vyvrcholení se nekoná a to je asi největší překážkou tohoto alba – slibné motivy z obou břehů se nedočkají nějaké zásadní gradace či vydařeného splynutí. Nejblíž k tomu je asi ve „Flames Of Death“ či „Surface“ (není náhodou, že se jedná o skladby z první půlky alba, Fading Azalea při vší rozmanitosti tou v podstatě velmi podobnou matricí převážné většiny skladeb v závěru už docela utahá), které jsou dokonalým příkladem toho, s jak chytlavými motivy Fading Azalea pracují a jak je nechávají pomalu vyšumět.
Ambiciózní prvotina, ke které zpěvačka, klávesanda a kytaristka Olivia potřebovala výpomoc pouze bubeníka Kristoffera Surtr Jonassena (který však již Fading Azalea opustil) a hostujícího zpěváka Rafaela Bassoa a jíž lze charakterizovat popisem dle návodu Olivie – symfonický metal (doplnil bych s nezanedbatelným přesahem do blacku a melodeathu) s melodickými kytarami, temnými orchestrálními samply, zpěvem, co mixuje operní a hardrockové postupy…, jen pocitově (což u takovéto muziky považuji za zásadní) a nápadově (jako celek) zatím poněkud plochý a roztříštěný.
|
