Třetí album finských melodiků, které vyšlo na počátku září, bylo mezi powermetalovými fanoušky celkem očekávané. Nicméně jak se ukázalo, jeho obsah je malinko nesourodý, jak po žánrové, tak kompoziční stránce. Úvodní song „Gemini Rising“ nejprve přijde s moderními riffy a orchestracemi ala Nightwish, aby v refrénu projevil inklinaci k hard rocku. Ale protože se dočkáme i pěkných melodických vyhrávek a skladba se celkově hezky poslouchá, není zatím důvod k obavám. Položka „Apocalyptic Hearts“ přeřadí na power-speedmetalový pohon, a to v nejlepším stylu finských kapel, včetně parádního refrénu. Tato píseň byla navíc zvolena pro tvorbu videoklipu, takže posluchač může automaticky předpokládat, že se již v podobném duchu odehraje většina nahrávky.
Jenže chyba lávky, navazující flák „Blessed By The Wolves“ navodí zase trochu jiné vibrace vlivem hravého klávesového motivu, vypjatého refrénu ala Altaria, ale také blast beatů a opravdu nečekaného slayerovského riffu uprostřed sóla. Sice můžeme stále mluvit o vysoké kvalitě slyšeného, zmatečné pocity ale v tu chvíli začínají nezadržitelně propukat, přičemž se naplno rozvětví s nástupem další trojice songů, ve kterých – a to je nejhorší – značně upadne skladatelská invence. Už slokové klenutí v „The Great Starfall“ nezní dvakrát vábně, stejně nevýrazně dopadl také refrén se snahou o epický feeling nebo progresivně zakuklená sólová část (s opětovným dotekem thrashe). „Church Of Steam“ se vrátí k čerpání inspirace od slavnějších krajanů Nightwish, do žánrové studnice postupně přibyde i folk, skladbě je ovšem nutné přiznat líbivý melodický oblouk, který ji nakonec o kousek pozvedne z průměrných skladatelských zákoutí.
„Pantheon Of My Passion“ oproti tomu upomene Amberian Dawn, slokové fráze nicméně opět padají k náladové apatii a zmatek se jenom násobí. Ještě divněji působí předposlední track „The Darkening“ s groovy riffy a blast beaty, i proto lze na opus „Subartic Showdown“ nahlížet jako na nečekaně nalezenou růži mezi trním, jelikož tato píseň je druhým rychlíkem nahrávky a zase velmi povedeným (refrén je dokonalý!), jakkoli dobrou atmosféru malinko přibrzdí rozvleklé sólo. Na druhou stranu to symbolicky charakterizuje celé album, na kterém jakoby se autoři nemohli rozhodnout, co vlastně chtějí hrát. Aby toho nebylo málo, velkou jistotou neoplývá ani zpěvák Marcus Lång, který nedávno zaperlil na novince spřízněné party Excalion. Kvalitativnímu rozkolu, jenž postihl současnou formu hudebníků z Force Majeure, ale neunikl ani on. Divná deska, k dvěma skladbám se budu často a rád vracet, další tři si možná pustím občas a zbytek budu ignorovat. Taky rád.
|
