Ukrajinský skladatel Astaroth Merc je jedním z těch, kterým jedno hudební těleso nestačí a potřebují se realizovat hned ve vícero kapelách či projektech. Vedle dvou dalších Astarothových počínání (dvoučlenných Chapter V:F10 s texty orientující se na esoterismus a ambientního projektu P`hevda Phenomenon) je jednočlenný atmosférický blackový projekt Raventale tím stěžejním s již osmi zářezy v diskografii. Abychom Astarothovu hudební aktivitu zkompletovali, musíme ještě k jeho třem projektům přidat zlo jménem Deferum Sacrum, kde je Astaroth coby kytarista obklopen lidmi, kteří hrají na živých vystoupeních Raventale, a konečně téže personálně spřízněné Balfor, kteří s příchodem Astarotha zřejmě doufají v ustálení sestavy, neboť v předchozích letech na postu kytaristy nikdo moc dlouho nevydržel.
Úvodní rozjezd „Planetaria" v podobě nějakého intra se nekoná, jsme vhozeni rovnou do dějství někam za dva černé Měsíce. Kombinace povinné dávky zla, blackové melodiky a nenabubřelé epiky jsou silné stránky tohoto osobního projektu, které se v nejlepším světle dočkáme v téměř jedenáct minut dlouhé „Bringer of Celestial Anomalies“. Vše zde šlape tak, jak má, nikde nic nedrhne, ale ani neodzbrojuje úžasem.
Deska jede po temně meloblackových kolejích, všechny čtyři skladby nabízejí uspokojivě hutný zkreslený kytarový zvuk s příjemnými vyhrávkami (brnkne se i o akustickou kytaru), střídání pomalých, středních a rychlých temp, přičemž do těch středních občas jako hurikán vtrhnou masakrující blast beaty (nejkontrastněji se tak děje v „At the Halls of the Pleiades"). Nechybí ani vokální jistota, jež s sebou ale nepřináší žádné žánrové exotično. Okořeňujícího momentu se nám dostává až v posledních vteřinách celé nahrávky ve skladbě „New World Planetarium“, kdy se ucha dotkne mluvené slovo.
Osmá deska Raventale je meloblackovou klasikou, ale pravděpodobně ne takovou, která by se vrývala hluboko do posluchačovy paměti a která by vyžadovala dlouhodobější průzkum. I když se na „Planetarium“ nenacházejí významné přešlapy, chybí tomu to „něco“, co by z nahrávky dělalo nahrávku výbornou. Pokud se ale nesoustředíme pouze na tento jeden oddíl Astarothovy tvorby a Raventale vnímáme jako tu melancholičtější část jejího celku, potom je všechno v pořádku.
|
