Hvězda Butcher Babies stále stoupá. Jistě, u této kapely je hudba až na druhém místě, prventsví si pro sebe uzurpují dvě vyprsené zpěvačky Heidi Shepherd a Carla Harvey, ale přesto (nebo možná právě proto) se dá jejich druhé album, dva roky staré „Take It Like A Man“, považovat za velmi úspěšné a obě dámy vystavují své vnady v řadě metalových časopisů, jejichž někteří redaktoři se pak mohou přetrhnout ve vymýšlení různých superlativů. Přitom „Take It Like A Man“ byla deska hodně chabá a natočit jí kapela, která nemá ve svém středu dvě takto obdařené děvy, těžko by hledala nějaké odbytiště.
Naživo sice kapela údajně funguje (protože je na co koukat, že…), ale z desky nikdy nedokázala přesvědčit. Debut „Goliath“ se bral tak nějak jako start s mnoha dětskými nemocemi, dvojka „Take It Like A Man“ už na tom byla hůř a dávala kritikům kapely velký prostor pro obhajobu jejich slov. Padaly různé narážky na skladatelskou impotenci, využívání ženských předností zpěvaček k tomu, aby se zastínil fakt, že kapela má v zásobě opravdu jen docela mizerné skladby. Že jsou Butcher Babies skladatelé skutečně jen průměrní, to se asi nikdy nezmění, jejich novinka „Lilith“ však ukazuje, že přece jen v téhle kapele něco je.
I když sekanými riffy zbytečně natlakovaný otvírák „Burn The Straw Man“, kde je navíc hlas jedné ze zpěvaček zbytečně prohnán přes krabičku, nenaznačuje, že by se od minulé desky kapela někam posunula. Opět jen změť předtvrdých kytar, řevu, murmuru a prvoúčelné brutality na úkor jakéhokoliv dobrého melodického nápadu či muzikantských perliček. Že by to mohlo být trochu jinak, se ukazuje v „Headspin“, kde rázem kapela ubírá pedál z plynu a ukáže, že když chce, tak umí napsat i docela dobré melodie, které podpoří i silným čistým vokálem. Najednou to jde i bez zbytečné tvrdosti a animálního řevu a najednou se také celá tvář kapely rozjasňuje. Ano, zde jsou Butcher Babies nejsilnější. Možná, že to bude ještě nějakou dobu trvat, než si to kapela sama přizná, ale že je to skutečně tak, dokazují i věci „Korova“ a „Oceania“.
První jmenovaná pokračuje ve stejném stylu jako „Headspin“, kdy se Butcher Babies bičují skoro až ke stadionově přitažlivému refrénu. „Oceania“ pak naopak začíná trochu brutálněji, ovšem ve své druhé polovině se láme do mnohem jemnější části, která celou skladbu dělá zajímavou. Jaký to protiklad proti skoro nesmyslným věcem „#iwokeuplikethis“ a „Pomona (Shit Happens)“, kouskům nařezaným bez ladu a skladu, bez jakéhokoliv přemýšlení, skoro bez soudnosti. Ze zbytku alba pak dokáže zaujmout ještě výborné kytarové sólo v závěrečné „Underground And Overrated“. Zbytek materiálu už plave opět v jakési hluboké stoce…
Na „Lilith“ je určitě důležitý fakt, že kapela se snaží dělat alespoň drobný krok kupředu. Jde směrem k větší melodičnosti, což jí rozhodně prospívá. Stále to sice není žádný velký zázrak, ale přece jen kapela ukazuje, že to s ní až tak úplně zlé nebude. Pokud se nebude snažit svůj vývoj zadupat do země a vsadit jen na přímočarou, primitivní brutalitu, je tu naděje, že někdy natočí i dobré album.
|
