Promo materiály mluví o pokračovateli excelentního debutového alba, které dva hlavní členové tohoto projektu, tedy zpěvák a kytarista křesťanských rockerů Stryper Michael Sweet a někdejší kytarista Dokken George Lynch, vypustili na trh na začátku rok 2015. Spokojenost s deskou tehdy docela panovala, přestože se nedá mluvit o díle excelentním, ale jen dost dobrém, ovšem poté se oba protagonisté opět začali zaobírat vlastními projekty. Sweet s vrátil ke Stryper, aby s nimi vypustil do světa skvělé album „Fallen“ a následně pak vydal svou slušnou sólovku „One Sided War“. Lynch zase znovu vypustil do hry Lynch Mob (kteří ale skvělými alby nikdy neoplývali), dokonce se pro jedno turné postavil opět po boku Dona Dokkena pod názvem jejich někdejší kapely. Pokračování desky „Only To Rise“ asi už nikdo moc nečekal a popravdě, ani nevyhlížel.
Ale to tu nakonec přece jen je. Hudební servery a periodika spíše v současné době komentují Sweetovy Stryper, kteří se po divokém rozchodu s basistou Timem Gainesem připravují na další, údajně velmi překvapivou desku a ještě sem tam připomenou Lynchův úspěch po boku Dona Dokkena na japonském turné. A teď tedy Sweet & Lynch. Opět podpořeni bytelnou rytmikou James Lomenzo (ex-White Lion, Megadeth) a Brian Tichy (ex-Whitesnake, Foreigner a mnoho dalších). Sestava jako hrom, stejně jako v případě debutu.
Ovšem tentokrát na to pánové jdou trochu jinak. Na debutu bylo jasně slyšet, že kormidlo pevně třímá Sweet a „Only To Rise“ v podstatě znělo hodně podobně jako novodobější alba Stryper a Lynch hrál více pro dobro celku než pro ukojení svého ega. Na dvojce „Unified“ se muzikanti posunují mnohem dál, dalo by se říci do experimentálnějších vod a i když dominantní je opět Sweetův vliv, Stryper z toho jsou tentokrát slyšet mnohem méně. Přestože úvodní „Promised Land“ je vypalovačka jak se sluší a patří, kterou otevře Lynch svou velice typickou hrou a Sweet nasazuje opět svůj vysoký hlas, od dvojky „Walk“ se začíná deska ubírat jiným směrem. V případě této skladby se dá dokonce hovořit o alternativním rocku devadesátých let, ovšem na druhou stranu dokáže překvapit queenovsky laděnými vokály v refrénu. Rozhodně tedy zajímavá, i když mnohem hůře stravitelná věc.
„Afterlife“ zase spíše čerpá ze zemitého bluesrocku Led Zeppelin, kdy Lynch pálí své kolosální riffy (místy dokonce může připomenout práci Toma Morella z Rage Against The Machine) a samotný refrén zase skladbu směřuje do odlišnějších vod, možná až někam ke grungeové melancholii. „Make Your Mark“ je pak trochu tradičnější věc, přestože druhé „Soldiers Under Command“ se nekoná a následující dvojice „Tried & True“ a titulní „Unified“ působí, zejména potlačením vlivu Lynche, jako věci ze Sweetových sólovek. Lynch si pak ale bere slovo v „Find Your Way“, kde je jasně cítit jeho klasický rukopis a zmíněná věc je na albu jediná, která jasně evokuje jeho Lynch Mob.
Ovšem v poslední třetině desky, tedy od skladby „Heart Of Fire“ jako kdyby se hudebníci nacházeli v jakési podivné letargii. Jako kdyby si hráli už jen sami pro sebe. Oba hlavní protagonisté si přehazují kytarové nápady, které se značně liší od jejich klasikých děl a směřují opět kamsi k alternativě. Kapela pak ve věcech jako „Better Man“, „Bridge Of Broken Lies“ a především v závěrečné „Live To Die“ zní, jako když podobně laděné spolky (rozuměj hairmetalové) v devadesátých letech cítily, že se topí v bažině a přes noc měnily svůj obvyklý styl za alternativní a grungeové znění. Zde to sice není tak okaté jako kdysi u Warrant, Wildside či Sven Gali, ale přece jen ty náznaky tu jsou dost slyšitelné.
„Unified“ proto nepředstavuje pro Sweeta s Lynchem (a Lomenza s Tichym) jasné pokračování debutu „Only To Rise“, ale spíše ukročení stranou. Z desky je slyšet, že si ji muzikanti nahráli pro sebe a že komerční aspekt byl v tomto případě až na bůhví kolikátém místě. Po několika posleších album ukáže své silné momenty (zejména v polovině stopáže), ovšem deska je mnohem hůře přístupná než minulé album.
|
