Kdo byl loni v pražských Letňanech na koncertě AC/DC, možná si vzpomene na mladou partu, která australské legendě (s Axlem Rosem) předskakovala. Možná ale také ne a vlastně by se nebylo ani čemu divit, protože Tyler Bryant & The Shakedown nevyužili naprosto lukrativní čas přímo před hlavními hvězdami a jejich set vyzněl takřka do ztracena. Ukázali, že umí hrát. Že jako muzikanti jsou zajisté na svém místě, ale rozhodně nedokázali zaujmout chladnou pódiovou prezentací (když si člověk vzpomene, jakou pak o generaci starší Angus Young sršel energií) a už vůbec ne svými bezpohlavními skladbami. Nejzajímavější na nich proto zůstal fakt, že na kytaru v téhle kapele hraje jistý Graham Whitford. Syn Brada Whitforda z Aerosmith…
V té době měla kapela venku pouze svůj debut „Wild Child“ a člověk by si tak mohl říci, že proto set trpěl. Že kapela neměla dostatek materiálu na hodinový koncert, že ještě nemají takové zkušenosti z největších pódií světa, atakdále, atakdále. Proto se k jejich novince, tentokrát bezejmenné, nemusí přistupovat s despektem. Obzvlášť poté, co kapela kromě turné s AC/DC ještě stihla odehrát řadu koncertů s Aerosmith (logicky…), Jeffem Beckem, Ericem Claptonem, ZZ Top a naposledy také na turné „Not In This Lifetime Tour“ s Guns N`Roses, čekalo se, že pořádně nabrousí ostruhy a dokáže přijít s proklamovanou peckou. Nestalo se.
Kapela k celé problematice nepřistupuje špatně a je slyšet, že jejich hard rock, pořádně okořeněný bluesem a místy i jižanským rockem, jí sluší. Oba kytaristé, jak principál Bryant, tak mladý Whitford podávají naprosto precizní výkony, které zezadu jistí bytelná rytmika. I samotný Bryantův hlas, i když ne úplně osobitý, není špatný, takže kde je problém? Když zaženeme (jedno jestli oprávněné) myšlenky na protekční partu (jméno syna kytaristy Aerosmith má přece jen stále zvuk) a zaměříme se pouze na hudbu, kterou tahle deska obsahuje, narazíme na dva kameny úrazu.
Ten první, jasně slyšitelný od úvodní „Heartland“ je, že se kapela, co se týče skladatelského umu, od svého debutu prakticky nikam neposunula. To potvrdí i další skladby a nakonec celá deska proletí kolem hlavy jako šanghajský expres a člověk ani neví, co to vlastně poslouchal. Na první poslech, dobrá. Ovšem tenhle pocit se dostavuje i po opětovném zkoumání. Silnější momenty (pár jich tu skutečně je) začínají na povrch vystupovat až mnohem později a rozhodně nejsou v žádné závratné výši oproti ostatním skladbám. Nejvíce nakonec zaujme skladba „Manipulate Me“, která má svou specifickou atmosféru, jenž nasává původní duch blues rocku, opatřuje jej přitažlivostí pop metalu osmdesátých let a zahušťuje trochu depresivním grungerovým obalem. Sice nic, co by člověk předtím nikdy neslyšel, ale rozhodně velmi slušná skladba.
Druhým problémem je chybějící energie, což je u tak mladé kapely skoro zarážející. Ne, že by jejich koncert nějak sršel elektrizujícími výboji, ale z drážek alba kapela působí ještě o ždibec unyleji. Tomu rozhodně nepomůže fakt, že většina skladeb se líně převaluje v pomalých tempech, které začínají být na konci alba už dost otravná (a to závěrečná „Into The Black“ nemá špatnou, nostalgickou atmosféru). Spojení mezi kapelou a posluchačem proto probíhá velmi, velmi těžce.
Vracet se k tomuto albu je hodně těžké a v budoucnu to bude už asi prakticky nemožné. Tyler Bryant to se svou partou, i přes výborně sestavený plán turné, nedokázal ani na podruhé. Nestal se následníkem svých vzorů, po jejichž boku v současnosti tak často vystupuje. Zatím má ještě čas, je mu teprve šestadvacet, ale budoucnost rock n`rollu přece jen vypadá jinak.
|
