Návrat Peppera Keenana sliboval mnohé. Jistý je totiž fakt, že tento zpěvák a kytarista zažil svá nejplodnější léta právě v Corrosion Of Conformity a i když posléze působil i bočním projektu Phila Anselma Down, nikdy jeho kariéra (i přes pohostinské účinkování v Metallice) nebyla tak silná jako právě v dobách, kdy stál v čele Corrosion Of Conformity. A vlastně i naopak. Při vší úctě v Mikeovi Deanovi, jeho místo je opravdu spíše u baskytary než u mikrofonu a proto alba, která tato parta ze Severní Karolíny vydala bez Keenana, zněla tak trochu polovičatě a pověstný duch zlatých časů devadesátých let jim chyběl. Vše by proto mělo být v pořádku…
Je jasné, že Corrosion Of Conformity, ač o dekádu starší, se vezli v devadesátých letech tak trochu na vlně zájmu o alternativní hudbu a různé křížence hardcoru, punku a metalu. Tam byla totiž tahle kapela jako doma a v roce 1994 to potvrdila výtečnou deskou „Deliverance“, která znamenala rovněž pěvecký debut pro Keenana. Právě v té době už Corrosion Of Conformity hodili za hlavu prvotní hardcore a jakýsi zparchantělý thrash, čímž se prezentovali v osmdesátých letech a stali se novátorskou a velmi svérázně znějící kapelou, jenž tvořila svůj specifický sound ze stoner rocku, grungeové zatěžkanosti a pořádně jižanského (panterovského) akcentu. To jim vydrželo po celou desetiletkou, i když kvalita desek šla sice pomalu, ale naprosto jistě během let trochu dolů. Rozpad v roce 2006 proto byl tak trochu předvídatelný.
Nevydrželi to bez sebe dlouho a o čtyři roky později už byla kapela opět na startovní čáře, i když v tu chvíli ještě chyběl Keenan. Ten naskočil až v roce 2014, kdy už Corrosion Of Conformity měli na svém kontě dvě alba, na kterých pěvecké otěže přebral basista Mike Dean. Keenanův návrat byl tak pro fanoušky zprávou roku, jelikož to, co právě on dokázal se svým nezaměnitelným hlasem, zůstává stále nezapomenuto. Jenže všechno šlo tak nějak ztuha a novinka „No Cross No Crown“ přichází na trh až dlouhé čtyři roky po opětovném setkání. I když Corrosion Of Conformity zdůrazňovali, že je všechno v jejich táboře v pořádku (o čemž by svědčily i výtečné koncerty), přece jen pochybnosti zde byly. A vlastně přetrvávají i po naposlouchání jejich novinky.
S tou totiž přichází nejčastěji rozpaky, přičemž by mělo být všechno v pořádku, jelikož v kapele v současné době působí ta nejsilnější sestava, jakou tahle značka kdy měla a jaká je podepsána pod zmíněnou „Deliverance“. Možná právě zde platí ono přísloví o vstupování do téže řeky podruhé. Přitom „No Cross No Crown“ není špatné album. Stylově je pevně ukotveno přesně tam, kde chce posluchač Corrosion Of Conformity mít, navrátiilec Keenan předvádí velmi slušný výkon a demonstruje, že jeho hlas během let nedoznal žádné újmy. Problém je někde jinde a to nejspíše v samotných kompozicích. Jako kdyby kapela ztratila část svého zápalu, někdejších lehkosti v psaní skladeb a sázela s novinkou hlavně na rutinu. To se někdy ne až tak úplně vyplácí.
Přestože „No Cross No Crown“ s postupnými poslechy trochu roste, stále je nutné přehoupnout se přes trochu nudný začátek v podobě „The Luddite“ a „Cast The Fire Stone“, kde se Corrosion Of Conformity pohybují až ve vodách sludge rocku, což může být možná zajímavá poloha, ovšem zdejší zpracování trochu pokulhává. „Wolf Named Crown“ pak ukáže, že až tak zle nebude a zejména sólující kytara Woodyho Weathermana, jediného člena, který kapelu nikdy neopustil, dělá ze skladby zajímavou záležitost. K největšímu výkonu se kapela vybičuje v potemnělé a dramatické „Nothing Left To Say“, která se rozjíždí jako barová bluesovka, aby ve svých šesti minutách vygradovala do hřmotného finále.
Na samotný závěr alba pak kapela znovu kápla na sludge notu, kde se blíží dokonce teritoriu doommetalových kapel, aby pak v závěrečné „Son And Daughter“ sáhli až k odkazu Black Sabbath, což se určitě nejeví jako krok špatným směrem. Tím není ani deska samotná, ovšem očekávání, které vzbuzovala, zůstávají spíše nenaplněná.
|
