I přesto, že The Poodles působí na scéně už více než deset let, na své konto si připsali šestici autorských alb a v jistých kruzích mají status rockových hvězd, nedokázali nikdy úplně nadchnout a na celé čáře přesvědčit o svých kvalitách. Nedá se tvrdit, že by jejich poslední desky „Tour De Force“ nebo „Devil In The Details“ svou kvalitu neměly, ale přece jen jejich mix hair metalu s klasickým heavy metalem a dokonce s euro-powermetalovými postupy nebyl ničím zhola novým pod sluncem a na scéně vždycky působily kapely, které přesně tohle hrály v lepším balení. Jenže The Poodles jsou vytrvalci a fakt, že nevyprodávají velké sály nebo dokonce stadiony je nemůže odradit.
Fakt je, že The Poodles jsou výteční muzikanti. I proto se také o jejich členy popraly větší kapely a postupně kytarista Pontus Norgren odešel k Hammerfall a basista Pontus Egberg dokonce k samotnému Kingu Diamondovi. Kapelu to nepoložilo a podle různých prohlášeních ji právě výměny na zmíněných postech zocelili. I když bylo kolem nich od roku 2015, kdy vyšla poslední deska „Devil In The Details“, vcelku ticho, sem tam přece jen proklouzla zpráva o tom, že tahle čtveřice chystá album s názvem „Prisma“. Víc se ale o této kolekci nemluvilo. Detaily chyběly. Jen nedlouho přes vydáním najednou probleskla zpráva, že „Prisma“ nebude další řadová deska, ale „jen“ album coververzí. Takže zase další předělávky klasik od Iron Maiden, Judas Priest nebo Motörhead bez jakéhokoliv nápadu či kousku invence, pomyslel by si skeptik. Skalní fanoušek by asi jen tak zdvořile pokýval hlavou a nic moc světového by nečekal.
Ovšem mýlka nemohla být v případě „Prisma“ větší. Člověk, přiotráven stovkami coverových alb, mohl tuhle deska se zívnutím odložit, ale už při přečtení tracklistu je jasné, že tohle dílo je od podobně koncipovaných velmi odlišné. Žádné „Run To The Hills“, „Breaking The Law“, žádné „Ace Of Spades“. The Poodles vsadili na úplně jinou kartou, když ze všech deseti zde prezentovaných skladeb má něco málo se světerm hard rocku společného jediná a to závěrečná, i tak netradičně pojatá „Soldier Of Fortune“ od Deep Purple. V ostatních devíti se The Poodles vydávají do absolutně odlišných vod, kdy čerpají z hitů světové pop music ale nebojí se v případě „Don`t You Worry Child“ zabrousit ani do repertoáru techno/house průkopníků Swedish House Mafia. A to už zní zajímavě.
The Poodles samozřejmě všem coververzím dali slušivý rockový kabátek. U některých to bylo snadné, jako třeba u startovní „Crazy Horses“ od The Osmonds, což je ve své podstatě rocková věc, ale zde působí jen jako jakési nadechnutí. Po ní už přijde už první vrchol v podobě slavné „Maniacs“ od Michaela Sembella. Z té The Poodles dokázali udělat obrovskou věc pop metalového stadionového střihu. A i když v následujících „Love Is Gone“ od francouského dýdžeje Davdia Guetty a především v jinak naprosto dokonalé „It`s No Good“ z dílny Depeche Mode (její kouzlo se zde docela často ztrácí) kapela trochu pokulhává, zmíněná „Don`t You Worry Child“ nebo další tutovka „Call Me“ od Blondie jsou opět trefami do černého. A to nemluvě o skvěle předložené „Set Fire To The Rain“, majstrštyku z repertoáru zpěvačky Adele. Právě v této skladbě dokazuje zpěvák Jakob Samuel že je opravdu výtečným pěvcem, který se může směle zařadit mezi rockovou pěveckou smetánku.
Díky bezchybné interpretaci i zásluhou výběru skladeb, které The Poodles předělali do svého stylu, je možné tuhle desku zahrnout přívalem superlativů. Ano, tohle je jedna z mála coverových desek, kterou má smysl dělat. Nabízí toho totiž mnoho nového, zajímavého a vzrušujícího. Smutnější na celé věci je, že „Prisma“ tak ční na všemi autorskými alby této sympatické švédské čtveřice.
|
