Malinko jsem zaváhal, když jsem se dozvěděl, že nová studiovka italských melodiků Trick Or Treat nebude tradičním příspěvkem, ale že bude obsahovat metalové verze znělek a hlavních témat nejrůznějších animovaných seriálů. Hned první poslech desky mě ale usvědčil ze zbytečné úzkostlivosti, stejně jako pošetilosti, kdy jsem si neuvědomil, že daný koncept zavdává výjimečnou příčinu k rozehrání barvité melodické show, ve které nebude ani v nejmenším popřena esenciální podstata kapely, jež se naopak stala hlavním a nadmíru zábavným hybatelem vybraných hudebních motivů.
Většinu z nich jsem navíc neznal, takže můj zážitek není nijak ochuzen a novinku Italů si užívám jako plnohodnotné řadové album (za které je nakonec oficiálně považováno). Možnost vybrat si vhodné skladby ke zpracování navíc svým způsobem zmenšuje riziko výplňkových písní nahrávky, kterých se italští autoři nebyli schopni vyvarovat ani na jednom z předešlých studiových počinů. A to se také potvrdilo, když v podstatě každá z devatenácti (!) položek playlistu kypí zábavným obsahem. Už intro „Voltron“ zavdá příčinu k upřímné radosti, navazujícího "Batmana" pak ozdobí velmi harmonický refrén. V něm se představí známý Roberto Tiranti (Labyrinth), což je ovšem první borec z velmi dlouhého seznamu pozvaných hostů, za které by se nemusela stydět přední metalová opera.
V každé z dalších písní si totiž zpěvák Alessandro Conti střihne duet s jiným vokalistou či vokalistkou, přičemž všichni s tímto úžasným pěvcem sehráli plnohodnotnou partii. Nepřekvapí to u zmíněného Tirantiho nebo dalších (relativně) známých zástupců italské scény, jako je Michele Luppi (Secret Sphere) či Marco Pastorino (Even Flow). Většina jmen pro mě ale byla doposud neznámá, pravděpodobně i proto, že pocházejí z mimo-metalové scény, jako např. jistý Giorgio Vanni, který předvede skvostný výkon v kusu „What´s My Destiny Dragonball“ (ano, určitou část alba tvoří covery z klasických japonských anime seriálů, s předlohou v komiksu zvaném manga). V dané kompozici – stejně jako ve většině zbývajících – zazní mimořádně libozvučené sólo, kde se vlastně Italové přesouvají od coveru k vlastní licenci, jelikož lze těžko předpokládat, že by v původních skladbách zněly čiré powermetalové vyhrávky a melodie.
Velmi hezky se poslouchají také hostující zpěvačky, jako je Sarah Squadrani (Ancient Bards), která se v písni „Jem“ výtečně doplňuje s Contim a i díky jemnějšímu – avšak na albu častému – rockovému vyznění, stejně jako zpěvu v italštině (opět běžný prvek, uslyšíme dokonce i japonštinu) skladba připomíná klasický italský pop ve stylu Ricchi e Poveri. Neméně dobře si vede Adrienne Cowan (Light & Shade) v hitovými tóny napěchovaném „Let It Go“, potažmo Japonka Erabu Yurie v opusu „Pegasus Fantasy“, z jehož parády ubírá malinkatý kousek jenom fakt, že jde o často předělávanou skladbu, vzpomeňme např. na další Italy Highlord, na druhou stranu refrén této kompozice je natolik chytlavý, že se jen tak neoposlouchá. Mezi položky s dalšími pamětihodnými chorusy patří kus „Daitarn 3“, kde dále - krom zpěvu Michele Luppiho, který zde přispěl i hrou na klávesy - pobaví pohodové a půvabně vyoblené sólo. Velmi příjemně se poslouchá také ústřední část "Jeeg Robot D´Acciaio“ s Giacomo Volim (Rhapsody Of Fire), ve které však v závěru překvapí vyloženě progové sólo. Na to lze však nahlížet jako na vhodné variabilní zpestření a náladový posun od všeobecně rozjuchaného obsahu, k čemuž výrazně přispívá poslední nezmíněný aspekt, kterým jsou sbory.
Ty svojí rozvášněnou energií dotvářejí optimistický náboj písní, potažmo jejich žánrový rozptyl oscilující krom rocku a (power) metalu na hranici irského folku („David Gnomo“) nebo okamžiků, kde vícehlasy evokují křesťanské gospely („Prince Valiant“, „Il Mistero Della Pietra Azzura“). Tohle album zkrátka Italům vyšlo, sice je jeho stopáž nakonec opravdu malinko přepálená, nejde však o nic zásadního a už vůbec by to nemělo odradit od poslechu nikoho, kdo si libuje ve vzdušných, hravých a příjemně rozmanitých rock´n´metalových melodiích.
|
