I když byli The Damned nejméně exponovaní, stále je lze spolu se Sex Pistols a The Clash řadit mezi tři krále původního britského punku model 1977. Jako jediní také přežili do dnešních dnů, když Pistole se sami požrali na naprosto katastrofálním americkém turné z kraje roku 1978 a The Clash to nakonec po dobytí Ameriky a následném vydání slabého alba „Cut The Crap“ z roku 1985 sami zabalili. Ani The Damned už nehrají v původní sestavě a jejich aktivita v posledních letech se dá označit spíše za sporadickou. V těchto dnech však přinášejí nejpádnější důkaz o své přetrvávající existenci. Novou řadovou desku, první po deseti letech od alba „So, Who`s Paranoid?“.
Jak bude asi tak nová deska The Damned znít je (vzhledem k barvité minulosti této kapely) otázka skoro do pranice. Přestože tahle londýnská parta je průkopníkem punku, jejich hudbu v osmdesátých letech za punk označit lze už jen stěží. Odešel od nich totiž kytarista Brian Jones, zodpovědný za původní, třeskutě punkový materiál na prvních dvou (dnes už naprosto legendárních) albech „Damned Damned Damned“ a „Music For Pleasure“, aby od trojky „Machine Gun Etiquette“ převzali skladatelské otěže zpěvák Dave Vanian a kytarista (při Jonesově působení basista) Captain Sensible, a tvář The Damned se postupně začala měnit. Vrcholu tenhle přerod dosáhl s albem „Phantasmagoria“ z roku 1985, kde se kapela prezentovala jako čistě gothicrocková parta, která se mohla směle řadit do jednoho šiku se Sisters Of Mercy nebo Fields Of The Nephilim.
Ten vývoj ale nebyl konečný. „Phantasmagoria“ nakonec v diskografii The Damned představuje sympatickou odchylku od kytarového směru, ke kterému se kapela na následujících deskách přece jen vrátila. Nebyla sice už přímočarou punkovou kapelou, vyhrávající vypalovačky „New Rose“ (předělali ji Guns N`Roses), „Love Song“ (tu naopak natočili L.A. Guns) a „Machine Gun Etiquette“ (na paškál si jí vzal Michael Monroe), ale přece jen ten ztracený akcent konce sedmdesátých let se začal vracet. A s novinkou „Evil Spirits“ jako kdyby se tento pomyslný kruh uzavřel. Nemáme sice opět co dočinění s nahrávkou ve stylu „Damned Damned Damned“, ale punkový feeling je přítomný více než na deskách z minulé či předminulé dekády.
„Evil Spirits“ tedy nejde označit jako čistě punkovou desku, do té má daleko. To jasně naznačí už úvodní tóny otvíráku „Standing On The Edge Of Tomorrow“, ze kterých gotika čpí na sto honů, ovšem The Damned se tentokrát do toho stylu neponořují tak, jak by se mohlo očekávat. Skladba je díky svému silnému refrénu slušně šlapajícím kouskem, který při trošce fantazie dokonce připomene otvírák jejich debutu „Neat Neat Neat“. Do starého punkového rozpoložení se pak The Damned pokládají v „Devil In Disguise“, kterému dominuje klasický groove zmíněného stylu a frackovitý Vanianův projev, který připomíná skutečně klasické dřevní začátky kapely.
Novinka je ale deska barvitá. Nezůstává se ani náhodou u jednoho stylu, byť by to dávní fanoušci punkových začátků uvítali. Svižnou „We`re So Nice“ tak střídá klavírní „Look Left“, který odkazuje až někam do šedesátých let k zasněným psychedelickým partám a místy dokonce připomene harmonie, které tak často a rádi využívali The Beatles. Titulní „Evil Spirits“ zase koketuje se zvukem The Doors, který The Damned doplňují klasickými Sensibleovými kytarovými vyhrávkami. Ovšem nejsilnější jsou tito britští bardi ve dvojici „Shadow Evocation“ a „Sonar Deceit“, kde se prezetují (ač by tomu kdysi málokdo věřil) jako naprosto vyspělá rocková kapela, která má v zásobě skutečně silné melodické i harmonické nápady. Obě skladby také kladou most mezi původní tvář, gotickou náladotvornost a současnou, skoro až univerzálně rockový výraz kapely.
Hrají s obrovským nadhledem, což je ta největší deviza současných The Damned, ke kterým se navíc vrátil basista Paul Gray. Ten byl na samém začátku osmdesátých let u toho, když se u kapely začal projevovat ten přerod z neotesaných punkerů k „serióznějšímu“ vyznění. Z té doby vlastně The Damned těží dodnes, navíc pro rok 2018 s velmi silnou novinkou v zádech.
|
