Přestože kytarista Mark Knight ještě působí v jakési druhé sestavě své někdejší party Bang Tango s přídomkem Redux (což je sdružení muzikantů, kteří se distancovali od vokalisty Joea Lestého), nemá toho se světem této losangeleské funky hairmetalové formace mnoho společného. Nahrál s nimi sice tři jejich nejlepší desky „Psycho Cafe“, „Dancin` On Coals“ a „Love After Death“, ale jeho současná hudba je už úplně jiná. Sám si podle svých slov už nedovede představit, že by skládal dnes takové věci jako „Someone Like You“ nebo „Love Injection“. A ruku na srdce… bylo by to vlastně už i přitažené za vlasy. Knightova současná hudba je mnohem dospělejší, civilnější a prostě daleko více klasicky americká než divoká hairmetalová minulost.
Co čekat od novinky „Don`t Kill The Cat“ je vlastně jasné. Svou tvář v tomto desetiletí Mark Knight vyprofiloval velmi silně. Už v roce 2006 ukázal, že jeho srdce bije spíše pro blues rock než pro hair metal a tento prvek se v následujících letech ještě prohloubil. Právě jeho kapela Mark Knight And The Unsung Heroes měla takový trend hojně zastupovat, což ukázalo i pět let staré debutové album „Road Sick Eyes“. O dva roky mladší bezejmenná nahrávka, která vyšla pouze pod kytaristovým jménem, směřovala spíše ke country rocku, ovšem na The Unsung Heroes prach padat nezačal. Úplně potichu, bez jakéhokoliv humbuku, vychází jejich druhá deska a zdá se, že Mark Knight stojí na velmi pevných základech.
Vodícím prvkem této desky je samozřejmě zase blues rock, který se sice už pomalu zbavuje hardrockových kořenů sedmdesátých let a akcentuje vlivy minulého Knightova sólového alba. Názvuky country jsou jasně slyšet zejména v titulní „Don`t Kill The Cat“, která se spolu s „Last Goodnight“ a závěrečnou „Undone“, dá označit jako jasně countryová skladba. Tento styl sice ještě zaslechnete ve věcech jako „Open You Eyes“ nebo ve skvělé „1955“, ale v nich už není určujícím a zde se už míchá s bluesovou složkou. Ta je na desce zásadní, ale ani ona nedokáže zakrýt písničkářskou formu, kterou tentokrát Knight nastolil. Tvrdší blues/hardrockové kytary tak hrají prim hlavně v úvodní „Hey Mama“, kde Knight vytáhne riff, kterým by možná nepohrdl ani Jimmy Page.
Dost možná nejlepší skladba celé kolekce „Hard To Say“ už uhýbá jinam a možná je to právě tahle věc, která dokonale demonstruje, kam by se v příštích letech mohla kariéra tohoto sympatického kytaristy posouvat. Knight najednou nechává kytarové riffy spát a předkládá rock klasicky amerického střihu, který si nezadá v ničem s nejlepšími písničkáři, opěvujícíni nekonečné rozpálené silnice a žhavé kočky v barech podél nich. Navíc jako zpěvák je stále více přesvědčivější a jeho naléhavý hlas k novým skladbám sedne dokonale. Stačí si poslechnout i „Test Of Time“, „Free“ či „Roadside Pain“ a hned je jasné, kam se Knightova kariéra ubírá.
Starým fanouškům Bang Tango asi moc vonět nebude, protože od této kapely se její bývalý kytarista vzdaluje s každou deskou dál a dál. Ovšem s každou další nahrávkou dospívá jako svébytný muzikant, písničkář, což mu rozhodně nemůže nikdo zazlívat. Vlastně už je jedno, jestli desky vydává jen pod svým jménem nebo s kapelou The Unsung Heroes, ten rozdíl se už setřel natolik, že se oba světy navzájem potkávají. Navíc je z tohoto alba cítit, že Knight dělá svou současnou hudbu srdcem a s velkou radostí.
|
