Pokud jste si pochutnali na rok a půl starém albu italských Afterlife Symphony „Moment Between Lives“, možná vás napadne, že ten odstup mezi touhle deskou a aktuálně vydanou novinkou může být vzhledem k určité složitosti jejich muziky docela krátký. Afterlife Symphony totiž patří k těm kapelám, které do nadýchaně romantického symfometalu rozpouští hodně emocí, progresivních kliček a drobných složitostí, které nedovolují (anebo aspoň důkladně ztěžují) nějaké nenáročné klouzání po povrchu. A pokud si měli Afterlife Symphony tento svůj status a kvalitu udržet, čekala je při tvorbě třetí desky docela řehole.
Album „Lympha“ vypovídá o tom, že buď Afterlife Symphony dřeli dnem a nocí anebo mají svůj rukopis a lehkou melancholii silně pod kůží, protože plných pětačtyřicet minut (ti vnímavější však již postřehli, že „Lympha“ trvá ještě o víc než deset minut déle…) jejich hudby neztratilo nic na dramatičnosti, propracovanosti i velmi decentní chytlavosti a přístupné zapamatovatelnosti. Stejně jako v díle minulém lze kapele blahopřát k tomu, že má ve svých řadách zpěvačku s velmi příjemným a osobitým hlasem Annu Giusto, která dokáže do jakkoliv náladově zabarvených motivů dostat plno emocí, se svým hlasem si smyslně pohrává a i ty nejsložitější pasáže dokáže odzpívat s takovou grácií, že vše vypadá nesmírně jednoduše. A když jejímu silnému a hladivému hlasu (za vydatné podpory zvonivých kláves) alespoň na chvíli dělají kontrastní křoví důrazné kytary a sytá rytmikou, tak jako v emotivní skladbě „Era“, či v živé „Enemy“ s éterickým poletováním ve výškách, sekanými riffy a poměrně vyhroceným sólem, jsou to ty nejsilnější (možná proto, že ne příliš často využívané) momenty alba. Ten nakonec přijde v potemnělém skorofinále s titulní a silně melodickou skladbou, ve které ty rozjitřené Anniny pocity naráží do hodně kousavých kytar. Možná trochu nepochopitelně pak přijde zlom zhruba v polovině písně do dlouhé uspávací pasáže – právě tady je třeba hledat hlavní část těch chybějících minut k plné spokojenosti. Ty zbývající pak patří dvěma krátkým položkám, obklopujícím zmíněnou „Eru“, jako by Afterlife Symphony potřebovali na plné rozvinutí do krásy delší časovou plochu…
Anna Giusto by se svým hlasem dokázala vzbudit pozornost asi v jakémkoliv žánru, výhodou je, že její parťáci ji dostatečně podporují i zajímavou muzikou. Předchozí album „Moment Between Lives“ možná trošku těžilo z většího momentu překvapení, „Lympha“ je jeho přirozeným pokračováním a tedy závěr o tom, že Afterlife Symphony jsou nevtíraví, až se mohou stát nenápadnou kulisou, ale nastraženým uším nabídnou kupu děje, stejně jako to, že na zařazení do kategorie silných alb je třeba správné naladění na posmutnělost kapely, platí i nadále.
|
