Když kvůli alkoholové a drogové závislosti (a s tím související neschopnosti normální činnosti) vyhazovali Ace Frehleyho z řad Kiss, kdo by tehdy řekl, že bude z členů této kapely o více než třicet let později nejaktivnější. Vlastně by ani být nemusel, protože jeho účinkování ve zmíněné americké legendě a spoluautorství řady zásadních skladeb jejich repertoáru mu už dávno zaručilo hvězdný status a příjem dostatečného množství peněz. Ale jak to vypadá Frehley chytil druhý dech. A ani k tomu nepotřebuje make-up na ksichtě jako jeho někdejší kolegové Gene Simmons a Paul Stanley. Přestože minulost v Kiss rezonuje v jeho hudbě dosud a spojitost s jeho tehdejší postavou Spacemana je kladena stále na odiv, Frehley je natolik zručným muzikantem a skladatelem, že rozhodně nečerpá jen z minulosti. Znát to bylo na čtyři roky staré sólovce „Space Invader“, která mohla dost dobře fungovat jako hozená rukavice dřívějším kolegům, se kterými se už dostal i do Rock n`rollové síně slávy, protože nabízela kvalitnější materiál, než se kterým přišli samotní Kiss na postcomebackových deskách „Sonic Boom“ a „Monster“. A při chuti je tento legendární kytarista i v současnosti, možná ještě víc, než tomu bylo před čtyřmi lety.
<>„S Acem je to těžké, je tak talentovaný a skvělý hráč, ale po lidské stránce je to nezodpovědný parchant. Obzvlášť, když se zase vrací ke starým návykům,“ počastoval Gene Simmons svého kolegu v době, kdy byl na přelomu milénia znovu vyhazován z Kiss. Dnes už tohle možná neplatí a proto je to právě jeden ze dvou odvěkých vůdců Kiss, kdo je uváděn v případě novinky „Spaceman“ jako ten nejhvězdnější host. Davy Kiss Army si proto začaly pochrochtávat blahem už v době, kdy svět oblétla společná fotka těchto dvou pánů a oznámení, že na Frehleyho novince bude ke slyšení Simmonsova baskytara. Je, pravda, jen v jedné ze skladeb, v úvodní „Without You I`m Nothing”, která začíná klasickým simmonsovským monster pochodem, aby se pak rozlila v mohutném refrénu. Simmonsův zatěžkaný styl je zní cítit na sto honů a skvěle se tak doplňuje s písničkovějším a rozvernějším Frehleyho rukopisem.
Ten je typický pro zpěvnější věci typu „Rockin` With The Boys”, která aspiruje na to být stadionovým (pokud na nich Frehley bude ještě někdy hrát) hitem a v kvalitě se tak vyrovnává nejlepší nahrávce alba, kterou je “Bronx Boy”, obsahující drtivý kytarový vpád. Věc tak typická pro tohoto umělce… Celá první polovina alba je nebývale silná, protože zmíněné skladby doplňuje skotačivá “Your Wish Is My Command”, uvozená vokály, které by s notnou dávkou fantazie mohly být v repertoáru The Queen. Ovšem Frehley jim dává natolik spratkovský výraz, že z nich zase cítite trochu té špíny newyorské ulice.
V druhé půlce toto (skoro až orgasmické) nadšení trochu polevuje, přestože se jedná stále o vysoce kvalitní práci. Ze zbytku skladeb rozhodně zaujme coververze od Billy Satellite „I Wanna Go Back“, které Frehley vtiskl vlastní tvář, a divoká „Mission To Mars“, kterou doslova „udělaly“ klasické sekané riffy, jenž do skladby pumpují nepředstavitelné množství energie. Ovšem závěr alba už tak oslnivý není. „Off My Back“ působí tak trochu jako plácnutí do vody, včetně naprosto prapodivně zakončeného fade outu, kdy se skladba začne jako by ztrácet někde v polovině zpívané části. Úplně nedokáže zaujmout ani závěrečná instrumentálka „Quantum Flux“, která má podivnou náladu, nekorespondující se zbytkem alba a kde jako vtípek poslouží jen závěrečné, okázale zahrané falešné tóny..
Ale i tak Frehley předkládá takřka precizní práci. Může být totiž na svého „Spacemana“ hrdý, což podtrhuje i fakt, že podle řady očitých svědků je naživo stále ještě ve velmi dobré formě. Od kdysi odepisovaného muzikanta je to výkon, který si zaslouží smeknout klobouk.
|
