Když se před pěti roky vrátil na scénu kytarista Jake E. Lee, chlápek, který si udělal jméno tím, že nahradil v kapele Ozzyho Osbournea ikonického Randyho Rhoadse a pak se s Madmanem podílel na výborných albech „Bark At The Moon“ a „The Ultimate Sin“, způsobilo to celkem rozruch. Navíc debutová deska jeho nové kapely Red Dragon Cartel předložila fortelný hard rock, kde nebyla nouze o velmi zajímavé momenty a kde Lee opět perlil a dokazoval, že je právem řazen mezi světovou kytarovou elitou. Přestože vždycky stál trochu za dvojicí Randy Rhoads a Zakk Wylde, jeho zásluhy a um těžko může někdo zpochybnit.
Ale o minulosti, kdy Lee působil nejen u Ozzyho, ale i ve výtečném blues/hard rockovém projektu Badlands a epizodně i u hairmetalových psychedeliků Enuff Z`Nuff, už toho bylo napsáno hodně a proto se soustřeďme výhradně jen na jeho současnou tvorbu, pro kterou stále využívá hlavičky Red Dragon Cartel. Oproti debutovému albu u nich proběhla výměna rytmické sekce, aktuálně je v sestavě basista Anthony Esposito (ex-Lynch Mob) a bubeník Phil Varone (ex-Skid Row). Na svém místě tak kromě Jakea zůstal jen zpěvák DJ Smith, který na debutu dokázal, že je velmi zručným a talentovaným pěvcem, ovšem s barvou hlasu, která se rozhodně nedá řadit mezi ty nezaměnitelné.
Bezejmenný debut z roku 2013 se povedl. Sice se z něj nestala očekávaná bomba, ale nabídl velmi dobrý plnokrevný hard rock, kde Lee čaroval se svou kytarou a ukazoval, že to byl právě on, kdo kdysi vymyslel tak stěžejní riffy jako třeba ten v “Bark At The Moon”. Kapela pak dokázala přesvědčit i naživo, přestože sám Lee na koncertech působil poněkud unaveným dojmem. Možná i to byl důvod, proč se na dvojku “Patina” čekalo tak dlouho. Mluvilo se o ní už od roku 2015, ale vydání se stale měnilo, posouvalo, až nakonec nebylo vůbec jisté, zda deska vyjde. Nakonec je ale přece jen tady a spolu s ní velkohubá Jakeova prohlášení, o jak skvělou záležitost se jedná…
… bohužel, tak tomu není. Pokud měl debut v sobě třaskavou energii, kterou jsme na Jakeovi obdivovali v minulosti, ta zde je ztracena. Není to tak, že by deska předkládala špatný materiál, to ani náhodou, na to jsou pánové moc zkušení a zruční umělci, ovšem nemá potřebný tah na bránu, což se projevuje hned v úvodní “Speedbag”, která má sice výborný power riff, ale pomalejší pasáže (například v předrefrénu) jí ubírají sílu a tolik potřebná energie se vytrácí. Následující skladby “Havana” a “Crooked Man” se ještě snaží sešlápnout pedál na podlahu a ve své podstatě jsou velmi slušnou hardrockovou jistotou, ale stále vám cosi bude říkat, že na debutu byly prostě pecky přece jen trochu lepší.
Vše se definitivně zlomí s “The Luxury Of Breathing”, která má skoro až sludgemetalové tempo a její alternativní vyznění není tím, co byste od někdejšího bouřliváka Leeho čekali. Maně si pak vzpomenete na polovinu devadesátých let, kdy se s pevnou vírou v lepší zítřky někdejší heavymetaloví a hairmetaloví desperáti obraceli ke grungeové a alternativní vlně. Ano, přesně tak totiž “Patina” z větší části zní. Navíc Smithův pojev je ve skladbách “The Luxury Of Breathing” nebo “My Beautiful Mess” je prohnán skrz “krabičku”, což výslednému efektu rozhodně nepomáhá. Přestože se i mezi skladbami tohoto vyznění dají najít songy, které zní přesvědčivě (mezi ně můžeme řadit “Bitter” nebo “Chasing Ghosts”), rozpačitý dojem přece jen nedokážou úplně spolehlivě zahnat.
Na “Patina” se nedá dívat jako na promarněnou šanci, na to je deska stále ještě dost dobrá. Lee studnici svých nápadů ještě úplně nevyčerpal, ale spíše se vydal na zkušenou trochu jiným směrem. Ovšem pravděpodobně ne tím úplně nejlepším.
|
