Joe Bonamassa je už delší dobu pozoruhodným fenoménem na rockové scéně. Ani ne tak pro své působení v superskupině Black Country Communion, kde je ke slyšení vedle starších kolegů Glenna Hughese, Dereka Sheriniana (ex-Dream Theater) nebo Jasona Bonhama, ale hlavně pro svou sólovou kariéru, kterou odstartoval jako sotva dvacetiletý na vlnách dřevního blues, tedy hudby starší o několik desetiletí, než je on sám. Možná to byl také jeden z důvodů (kromě nepopiratelné kvality materiálu, jenž už takřka dvacet let nabízí), proč se mu už od samého začátku dostávalo nebývalé pozornosti. Navíc Bonamassa postupem let rostl jako hudebník i jako skladatel a nebylo asi pro nikoho překvapení, že už před lety začal být řazen mezi nejlepší a v současné době i nejinspirativnější kytaristy na scéně klasického hard rocku či blues.
Definitivní průlom se mu povedl v roce 2010 s deskou „Black Rock“, kde dokázal svůj původní blues vymodulovat do specifického výrazu a kde se vlastně úplně poprvé představil i jako „hotový“ zpěvák, jenž sice nemá až tak uhrančivou barvu hlasu (narozdíl od největších pěvců bluesrockového či hardrockového ranku), ale kde na vyjádření své hudby dostačuje. Celá současná desetiletka je tak pro Bonamassu vrcholným obdobím a předchozí tři desky (zejména „Dust Bowl“ a „Different Shades Of Blue“) pro něho znamenaly dosavadní vrchol. A uznání a komerční dopad…
Hlavně na nich se kytarista už definitivně vyprofiloval do současné podoby, z čehož těží i na novince „Redemption“. Ta je opět plná kytarové ekvilibristiky, ovšem i výborných kompozic a proto, i když je nepřekvapivá a v mnohém předvídatelná, tak je prostě opět výborná. Bonamassa do své hudby kromě starého blues postupem času pouští i trochu dalších vlivů, přičemž ty hardrockové můžeme přičíst na vrub působení ve zmíněné superskupině, kdežto ty countryové kytaristovu základnímu hudebnímu vzdělání. Ovšem základem je opět čisté blues, o čemž důrazně přesvědčí hned úvodní „Evil Mama“, kde lze zaslechnout i vlivy takových Aerosmith.
Pokud desku posloucháte vícekrát, nemůže vám uniknout její pestrost, o kterou se Bonamassa (dle vlastních slov) s producentem Kevinem Shirleyem snažil nejvíce. A to i přesto, že „Redemption“ nevznikla v jeho úplně nejjednodušším životním období.
Možná je to na nahrávce i trochu znát, skladby typu „Self-Inflicted Wounds“ nebo jímavá balada „Stronger Now In Broken Places“ zní skutečně hodně posmutněle a zranitelně. Mají však svou uvěřitelnou hloubku, procítěný výraz, který plně koresponduje s hudební stránkou kompozic. Takový výraz možná u Bonamassy nebyl zatím v takové míře ke slyšení (může to být i jen subjektivní pocit autora recenze).
Deska ale jinak nepůsobí pochmurným dojmem. Jsou na ní místa, kdy si spolu s Bonamassou užíváte čirou radost z hudby. Z tohoto pohledu nejvíce potěší jižanským rockem načichlá „Deep In The Blues Again“, svižná „The Ghost Of Macon Jones“, kde kytarista nechal prostoupit bluesovým odérem světy hard rocku a country, což je také věc, do které se v minulosti nepouštěl zrovna často. Možná je to cesta, kterou se tento svérázný umělec vydá v budoucnosti, možná to byl jen chvilkový nápad. Ovšem jedno je jasné. „Redemption“ je znovu vysoce kvalitní, profesionální nahrávka, kterou Bonamassa hrdě zařadí do diskografie. Jeho skalní příznivci, kteří už léta mající tohoto umělce na zřeteli, mohou být znovu spokojeni.
|
