Kam se poděl Brian Robertson? Kusé zprávy mluvily o tom, že se poflakuje po londýnských klubech a hospodách s basistou Jimmym Bainem, právě vyhozeným z Rainbow a jejich opileckého žvanění o tom, jak právě zakládají novou superskupinu, jsou plné bary. Přestože Thin Lizzy Robertsonovi vyčítali jeho nezřízený způsob života, v roce 1978 to v řadách kapely fungovalo naprosto stejně. Scott Gorham naplno propadl heroinové závislosti, která mu pomalu začínala svazovat ruce k další práci a Phil Lynott, jenž se přesunul do Paříže (právě zde s Garym Moorem natočili slavnou „Parisienne Walkways“), řádil v tamních klubech natolik, že managementu začínali vstávat hrůzou vlasy na hlavě. Nejen ale jemu, rozčarovaný ze všeho byl i Gary Moore, který se od dob, kdy byl součástí Thin Lizzy naposledy (tedy v roce 1974) hodně změnil.
Dnes už to byl jiný Moore než tehdejší, věčně ožralý a po zemi válející se hipík. Gary Moore v roce 1978 byl už naprostý profesionál, vycepovaný působením v Colloseum II a věděl, jak kapela může fungovat a jak to prostě nepůjde. Co se týče Thin Lizzy, stále více se klonil k té druhé variantě. Ovšem i jeho zaměstnávala práce na právě natáčené desce, která se nakonec měla stát demonstrací síly dvou hlavních mozků té doby v kapele – Phila Lynotta a právě Garyho Moorea. Scott Gorham, který odvedl na „Bad Reputation“ pořádný kus práce, se sám dobrovolně odsunul do pozadí a roli kytarového premianta přepustil Mooreovi.
Právě Mooreův vliv je na „Black Rose: A Rock Legend“ velmi silný, jeho charakteristická kytara dává všem skladbám neopakovatelný ráz a působí, společně s tradiční lynottovskou melodikou a poetikou, jako hodně silný magnet. Taková deska by ve staré sestavě vzniknout nemohla. I když se na ní dají najít momenty, které by klidně mohly být na „Jailbreak“ nebo „Bad Reputation“, je znát jistý posun kupředu. Největší pojtko s minulostí má pravděpodobně singl „Waiting For An Alibi“, jehož kořeny lze najít ještě v éře s Brianem Robertsonem. Tam pravděpodobně leží i ty ze skladby „Do Anything You Want To“, která desku otevře důraznými, přesvědčivými bicími a díky silnému refrénu se okamžitě zařadila mezi koncertní tutovky.
Pokud pomineme slabší „Toughest Street In Town“ s trochu infantilním refrénem, dá se říct, že na „Black Rose: A Rock Legend“ nemůžeme najít jiné slabé místo. Z konceptu desky sice trochu vyčnívá balada „Sarah“, kterou Phil Lynott složil pro svou dceru a kterou nahrál v podstatě sám, jen za přispění několika studiových muzikantů, ale i v tomto případě se jedná o naprosto skvělý kus, bez kterého by diskografie Thin Lizzy nemohla být úplná. Jasným vrcholem desky je závěrečná sedmiminutová „Róisín Dubh (Black Rose): A Rock Legend“, společně s baladou „Still In Love With You“ z alba „Nightlife“, rozhodně nejsilnější vklad Garyho Moorea do tvorby Thin Lizzy. Skladba je rozdělená na čtyři části, které Moore namíchal z amerických, skotských a irských tradicionálů. Umně je propojil do jednolitého celku a tomu dal Phil Lynott poutavý (jak jinak) příběh. Vše je zabaleno do klasického hardrockového kabátu, kterým se proplétají lidové motivy, což ze skladby dělá jeden z velmi cenných kousků hardrockové historie.
Hudebně se „Black Rose: A Rock Legend“ vrací od trochu jemnějšího vyznění „Bad Reputation“ spíše k hardrockovému soundu, přestože Lynott v té době byl příznivcem punkového hnutí. Ovšem i on už na obzoru spatřoval blížící se heavymetalovou vlnu a proto s Thin Lizzy zavětřil nový směr a zvuk začal přizpůsobovat novým dobám. A navíc díky Mooreově kytaře, která nesla naprosto odlišné znaky od hry Briana Robertsona, se tak z této desky stává ojedinělý a naprosto skvělý úkaz diskografie Thin Lizzy.
Na pokračování ale nemělo dojít. K výbuchu došlo opět ve Spojených státech, kde Thin Lizzy hráli ve společnosti Journey. „Velice rychle mi začalo docházet, že to celé jde z kopce,“ svěřil se Gary Moore, „Phil si chtěl jenom užívat a na to, abychom každý večer odváděli výkona na vysoké úrovni, očividně kašlal… Došlo to tak daleko, že mejdan po vystoupení byl důležitější, než vystoupení samotné.“ Jeden den došla situace tak daleko, že Gary Moore na další koncert už nepřišel. „Jednoduše se sebral a odešel. Jako kdysi Eric Bell. Vlastně to bylo horší, protože nás nechal někde uprostřed Ameriky a nikdo neměl tušení, kam se sakra poděl.“ popsal věc bubeník Brian Downey. To byla pro Thin Lizzy další rána v dobývání Ameriky. Trn z paty jim nakonec alespoň částečně vytrhl jistý Midge Ure, jinak člen synthpopových Ultravox.
|
