Kytarista a zpěvák Bill Beadle svoje Sacrilege přivedl k životu už před více než sedmatřiceti lety. Což vypadá jako nesmírně úctyhodná doba, důležité je však dodat, že po úvodní pětiletce, ve které kapela vydala tři demonahrávky, Sacrilege leželi další čtvrtstoletí u ledu. Před sedmi lety sehnal Bill nové spoluhráče a ten hudební přetlak, který ho v předchozích letech zjevně naplňoval, začal realizovat (ještě před znovuobnovením regulérní kapely) ve formě studiových nahrávek. Během následujících let Sacrilege vychrlili pět řadových alb a pak konečně přišel čas na oddych, během kterého kapela personálně rozšířila své řady a který ukončila vydáním letošního alba „The Court Of The Insane“.
Stručná procházka historií Sacrilege je nezbytná. Jednak lze díky ní demonstrovat fakt, že tu dávnou britskou heavy metalovou vlnu by minimálně principál souboru měl mít hluboko pod kůží, jednak tím lze částečně odůvodnit i fakt, že kapela zní adekvátně svému statistickému věku – tedy unaveně a když už obživne, tak nepříliš nápaditě. V úvodní šlapavé „Celestial City“ těží především ze šikovné sólové kytary (to je bod, který v rámci alba „The Court Of The Insane“ boduje nejvíc) a z hlasu Billa Beadleho, do jehož výrazu proniká trochu charismatické ukňouranosti v duchu Mikea Scalziho, která však postupně vymizí a začne převažovat celková tahavost, neohrabanost, jednotvárná rytmika i celková monotónnost, v níž refrény vůbec netáhnou. „Lies“ sjede do vokálně naprosto nezáživné říkanky a hudebně do poměrně humpoláckého heavíku a s titulní skladbou kapela definitivně přistoupí na zatuhlou těžkopádnost (ani úvodní atmosférické intro, ani finální šílený smích ji nezaženou), právě na této písni je slyšet, jak Sacrilege nedokáží využít potenciálně chytlavý refrén (jeden z mála). Z té zemité a nenápadité zatuhlosti sem tam kapela vyklouzne („No Bequeath“ s poměrně svěží atmosférou a lehce uvolněnou melodií je vrcholem tohoto snažení), ale jinak se ztěžkle plazí v blátě a ne a ne z něj ven.
Jistě, jsou tací, kteří zubu času stále odolávají, a jejich muzika zní čerstvě. Sacrilege k nim nepatří. Tuhle desku nenadnáší ani čerstvý vítr, ani jí netáhne mašina nostalgie, tahle muzika se prostě houževnatě a upracovaně vleče a jen občas v ní nějaká jiskřička zadoutná. A to je docela málo.
|
