Ruku na srdce, čekali byste od The 69 Eyes nějaký posun? Doby, kdy tato finská parta čiperně přeskakovala z hair metalu (a chtěla si hrát na Mötley Crüe, jen na to zoufale na to neměla) ke gotickému rocku, který jim nakonec padl mnohem více, jsou už dávno pryč. Kapela, která šokovala takovým přerodem a pak alby "Paris Kills" nebo "Devils", které se staly klasikou žánru, se už drží zuby nehty toho svého a nechce se nikam hnout ani o píď. Když album "Back In Blood" nastolilo otázku, co bude s The 69 Eyes dál, přišla o tři roky později skvělá hitová kolekce "X", která ukázala, že na to kapela pořád ještě má. Ovšem dílo "Universal Monsters" z roku 2016 je opět trochu více tahalo do průměru a znovu se mohl fanoušek ptát, jestli se jedná jen o vydechnutí nebo už kapele tak trochu dochází dech a inspirace.
Co tedy odpoví "West End", kterým si kapela připomíná třicet let od svého vzniku? Podaří se The 69 Eyes po mírném zaváhání s "Universal Monsters" navázat na výborná alba z minulé desetiletky nebo se prohloubí krize, kterou "Universal Monsters" naznačilo? Nakonec se neděje ani jedno. Fanoušci si mohou nechat jen snít o tom, že by The 69 Eyes natočili nové "Devils" nebo "Angels", protože doby takových hitů jako "Feel Berlin" jsou už asi nenávratně pryč. Kapela sice neztrácí energii, ale přece jen nápady nejsou už tak neotřelé jako kdysi. I když to na první pohled tak nevypadá a s "West End" je zdánlivě všechno v nejlepším pořádku, chybí této desce (stejně jako té předchozí) zásadní moment, něco, co by novinku řadilo mezi stěžejní díla kapely.
Jsou zde samozřejmě dobré věci, z nichž se nejvíce povedly ty, kde si The 69 Eyes pohrají s atmosférou a pak z toho vykoukne výtečná "Death & Desire", jenž může připomenout nejsilnější chvilky jejich už pohřbených krajanů HIM. Silná je kapela i v "27 & Done" (že by parafráze na hit Skid Row "18 & Life"?), kde prim hrají náladové klávesy a skoro až upírská atmosféra, která připravuje ornou půdu pro silný refrén a v "Cheyenna", kde je největší devizou úvodní strašidelná nálada, která se však záhy přelije do šlapavého tempa, kde pak zpěv Jyrkiho 69 připomene projev Glenna Danziga.
Kupodivu se povedla i ozvěna rock n`rollové minulosti "Outsiders", kterou jako kdyby se kapela chtěla vrátit na samý začátek své kariéry. Zde takový návrat do minulosti funguje, jinde je to s takovými recykláty horší. Ke svým přelomovým dílům "Blessed Be" a "Paris Kills", na kterých na začátku milénia The 69 Eyes zazářili, se kapela pokouší vrátit s "Two Horns Up", "Burn Bitch Burn" nebo s "The Last House On The Left", ale právě na těchto skladbách je znát, že to, co fungovalo před dávnými lety, už dnes působí až moc rutinně a plánovaně. Nejlepší položkou pak nakonec je asi závěrečná "Hell Has No Mercy", která spojuje drsnou tvář kapely s jejich jemnějšími pasážemi. I to sice už bylo ke slyšení dříve, ovšem zde podání vyzní velmi přesvědčivě.
I přes vyřčená pozitiva je jasné, že "West End" v rámci diskografie kapely je jen další deskou do řady. Není albem zbytečným, protože obsahuje několik skutečně dobrých věcí, ze kterých může kapela udělat koncertní stálice (i když koncerty nepatří mezi jejich nejsilnější stránky), ale přece jen z tvorby těchto Finů čiší v posledních letech trochu sterility. A tento stav se už bohužel zdá být trvalým...
|
