Hanoi Rocks by se bezpochyby nestali celosvětovým kultem a neovlivnili by takovou měrou americkou scénu osmdesátých let, kdyby ve svém středu neměli kytaristu Andyho McCoye. Zpěvák Michael Monroe byl sice vždycky výkladní skříní kapely a díky své přešlechtěné image tím nejvíce viditelným členem, ovšem duší Hanoi Rocks byl vždycky právě McCoy. Když po smrti bubeníka Razzleho (ta historka, jak zemřel při autonehodě, kterou zavinil zpěvák Mötley Crüe, je dobře známá) Hanoi Rocks skončili, postavil si tehdy v polovině osmdesátých let McCoy dvě krátkodeché party Suicide Twins (zde hrál s dalším kytaristou Hanoi Rocks Nastym Suicidem) a Cherry Bombz, ovšem tenkrát byl tak vyřízený z tun heroinu, které do sebe pral, že nedokázal při životě udržet ani jednu z nich.
Tak dopadla i formace Shooting Gallery, se kterou natočil v roce 1992 velmi slušnou bezejmennou desku. Nakonec se McCoy vrhl na sólovou dráhu, kterou v roce 1995 ozdobil (pokud pomineme nepovšimnutou "Too Much Ain`t Enough" z roku 1998) skvělým počinem "Building On Tradition". V té době už nebyl po uši v drogách, dal se dohromady i se svou dávnou partou Briard (kterou měl před Hanoi Rocks) a spolu vydali bezejmennou desku. Po přelomu milénia ovšem došlo k tomu nejočekávanějšímu, tedy ke comebacku Hanoi Rocks. Ten se protáhl na celou desetiletku a přestože tři ponávratová alba nedosáhla úrovně první éry, pořád je lze považovat za velmi podařená. Ovšem opět se projevilo, že dva kohouti (Monroe a McCoy) na jednom smetišti nedělají dobrotu a Hanoi Rocks se stali s příchodem roku 2009 už definitivní minulostí. Monroe opět nastartoval úspěšnou sólovou kariéru a McCoy, po epizodě s kapelou Greasy Helmet, kterou si postavil se členy Amorphis, zmizel. Občas se sice objevil na nějakém akustickém koncertě, ale nejvíc se v souvislosti s jeho osobou mluvilo o obnovených problémech s drogami. Jestli se jednalo o skutečnost nebo o fámy, je možná dnes jedno. Andy McCoy je totiž zpět a je silný, jak dlouhá léta nebyl.
McCoyův sólový comeback mohl dopadnout jakkoliv. V domovském Finsku, včetně rodného Laponska, totiž obrážel poslední léta nejroztodivnější štace, leckdy i sám s akustikou (po vzoru dávného idolu Johnnyho Thunderse) a podával různé výkony. Od těch skutečně dobrých až po ty, kdy evidentně neměl svůj den a jen se ploužil po pódiu. Ale i o tom je rock n`roll a McCoy to moc dobře ví. A právě o rock n`rollu, tom pravém, nejryzejším, je jeho sólová novinka "21st Century Rocks". McCoy je dobrý muzikant a skvělý skladatel, ovšem že přijde s tak silnou kolekcí výborných hitových skladeb, o tom se fanouškům tohoto svérázného kytaristy mohlo zdát leda v nejdivočejších snech. "21st Century Rocks" je jednou z nejlepších desek, která kdy vzešla z jeho produkce. A když si uvědomíme, že na svém kontě má tak skvělá alba jako "Bangkok Shocks, Saigon Shakes, Hanoi Rocks", "Back To Mystery City" nebo "Two Steps From The Move", tak to znamená sakra hodně.
Kdo by čekal polovičatou práci, která bude odrazem jeho některých nepodařených koncertů, bude překvapen. "21st Century Rocks" je totiž deska dotažená do všech detailů, má velmi chytře zvolenou produkci, výtečný zvuk, který si nehraje na ten nutně nejmodernější, ale především má dvanáct skvělých skladeb, které by se daly nazvat hity. McCoy totiž neztratil nic ze svého umu, ze svého přitažlivého rukopisu, ze schopnosti napsat skvělou skladbu a to jen tak na koleni. Proto ani singl "Seven Seas", vypuštěný několik týdnů před emisí desky, z kolekce nevyčnívá, přestože se soudilo, že bude tahle skladba tahounem kolekce. Nakonec těch tahounů má "21st Century Rocks" všech dvanáct.
Na této desce skutečně nenarazíte na slabou skladbu, protože už úvod v podobě titulní skladby a následujících "Undertow" a "Seven Seas" má neskutečný odpich a vtáhne posluchače do děje. Můžete zde slyšet samozřejmě slyšet ozvěny Hanoi Rocks, McCoy míchá hair metal s odkazem původního punku a dává tomu svůj nezaměnitelný styl, ale jsou zde ke slyšení i "Maria Maria", nesoucí se na vlnách karibských rytmů, nebo uvolněná "Gimme Time" s procítěným saxofonem, který v souhře s McCoyovou kytarou působí neskutečně přitažlivě. Deska neztratí nic ze svého tahu, ani když dojde na nostalgickou "Give A Minute, Steal A Year" s velmi chytře napsaným countryovým úvodem, ani v závěrečné (příznačně nazvané) "This Is Rock N`Roll", která se i za doprovodu skřípajících hammondek vrací k prapůvodu stylu.
"21st Century Rocks" je proto úchvatná deska, která jen potvrzuje, co rockový svět v osobě Andyho McCoye má. Není jen kytaristou z Hanoi Rocks, je umělcem, který umí stát pevně na vlastních nohách a navíc (přestože možná nemá Monroeovo charisma) překvapuje i výborným pěveckým projevem. V některých kruzích je tak vydání tohoto alba bezesporu největší senzací letošního roku a rukavicí, která je McCoyově konkurenci mrsknuta obrovskou silou.
|
