"Chtěl jsem udělat desku, která bude pokud možno co nejdál od Europe", řekl v polovině devadesátých let zpěvák Joey Tempest, když světu servíroval svou sólovou prvotinu "A Place To Call Home". Rocková scéna (tak jak ji prezentovali Europe) byla v té době v troskách a Tempest si toho byl moc dobře vědom. Pro fanoušky, kteří otočili na začátku devadesátých let kormidlem do deštivého Seattlu, představoval on to pozlátko, tu nejbujnější trvalou a popmetalový kýč "The Final Countdown", ať už je to skladba sebekvalitnější. Pokud chtěl uspět i v devadesátých letech bez berličky v podobě své bývalé kapely, která v roce 1992, pouhý rok po výtečném albu "Prisoners In Paradise" šla nemilosrdně k ledu, musel přijít s něčím jiným, než variantou na hity Europe.
První šla pryč trvalá. Už v dobách "Prisoners In Paradise" se Tempest prezentoval civilnějším účesem, aby pak své bujné kadeře ostříhal skoro docela. Když Jon Bon Jovi, tak i Tempest... "Teď se budu prezentovat už ne jen jako zpěvák, ale i jako písničkář," zmínil Tempest, "hodně poslouchám tvorbu Vana Morrisona nebo Boba Dylana. To je věc, která mě teď baví nejvíc." Jako kdyby pak chtěl Tempest na sólové prvotině světu dokázat, že je úplně jiným umělcem než performerem, který je nucen do zblbnutí zpívat svůj největší hit. Ta snaha vymanit se ze stínu Europe je na této desce cítit maximálně a je nutné přiznat, že to byl ten nejlepší krok, který v té době mohl Tempest udělat. Ne proto, že by se opakováním motivů Europe stal terčem posměchu, ale proto, že na "A Place To Call Home" dal dohromady dvanáctku velice silných skladeb, které by sice v repertoáru domovské kapely těžko hledaly uplatnění, ale ve výsledku jsou leckdy silnější než dávné hity.
"A Place To Call Home" je nahrávka, která prezentuje Tempesta jako hotového umělce, který dokáže stát sám na pódiu jen s kytarou a naservíruje takové melodie a příběhy, že nebude ani chvilku nudit. Bylo mu v té době předhazováno přehození výhybky směrem ke country, ovšem to je z "A Place To Call Home" slyšet jen v náznacích. Úvod v podobě "We Come Alive" sice pokukuje po Nashvillu, ovšem většina ostatních skladeb má základ někde jinde. Z titulního hitu "A Place To Call Home" přímo září rozpálené americké dálky a uvolněná atmosféra, v "Pleasure And Pain" a "Don`t Go Changin` On Me" zase číhá hardrockové pnutí, které naplno exploduje v "Right To Respect", což je věc, ve které došlo ke znovunavázání spolupráce mezi Tempestem a Johnem Norumem, bývalým kytaristou Europe. Ne náhodou je právě tahle skladba nejtvrdší na celé desce a obsahuje nejvíce kytar. Ty jinak nejsou pro "A Place To Call Home" tak důležité.
Pro tuhle desku je důležitá skladba a kompozice jako taková. Tempest totiž v době skládání této desky neuvěřitelně vyspěl, začal si pohrávat s různými nástroji, aranžemi a náladami jednotlivých věcí a tak dokázal na album zařadit čistě hardrockovou "Right To Respect", zádumčivou baladu "Elswhere", na smyčcích postavenou "For My Country", jako poctu domovskému Švédsku, kde v té době už nežil, ale i mnohem uvolněnější poprockovější kousky "Harder To Leave A Friend Than A Lover", "Under The Influence" nebo "Always A Friend Of Mine", ze kterých doslova sálá horká letní atmosféra. Svůj význam pak mají i méně nápadné kousky "Lord Of The Manor" a "How Come You`re Not Dead Yet?", které jsou sice v konkurenci přesilných skladeb trochu upozaděné, ale pořád se jedná o velmi kvalitně napsané kompozice, které jen dokazují, jak obrovský talent v sobě Tempest má.
"A Place To Call Home" je naprosto skvělou deskou, jež odhalila celou Tempestovu duši. Dávným fanouškům Europe přichystala v době vydání menší šok, ale i ten nejzatvrzelejší musel uznat, že někdejší playboy osmdesátých let dospěl a připravil až nebývale vyzrálou desku. Tempestova kariéra tak po konci Europe dostala nový smysl, protože dokázal překonat sám sebe a svou kariéru posadit na vyšší úroveň.
|
