Postcards From Arkham mi připomínají vesmírnou raketu. Po silném třaskavém startu míří stále výš a výš. Cílevědomost a pracovitost jdou ruku v ruce s nápaditostí. Kapela už má zkušenosti a několik výborných nahrávek za sebou. Nyní vydávají čtvrtou řadovou desku a ta nese poměrně cizorodý název „Øakvyl“. Zajímavostí je, že Marek „Frodys“ Pytlík zhruba před deseti lety měl projekt nazvaný Oakvyl. Kapela si připravila jedno překvapivé eso a to v podobě Jense Bogrena (Katatonia, Opěth, Swallow The Sun, Amorphis atd.), který se postaral o mastering nahrávky a už tak poměrně osobitý zvuk skupiny posunul zas o level výše.
„Øakvyl“ je dosud nejtvrdší počin Postcards From Arkham. O to víc překvapí, že začíná velice tajemně a nemetalově. „Prologue“ vychází ze spolupráce se Snaga One Tribe, což je umělecký projekt, vycházející z vlastního fantasy světa. „Prologue“ zní mysticky, středověce a je jako nahraný starým kmenem. Navodí atmosféru, na kterou přímo navazuje „Yidhra“, Zde už ale nastupuje i metal a také growl, kterým zde přispěl Ctibor z výše uvedeného uměleckého projektu. Klávesy jsou oproti tomu zcela typické pro Postcards a slyšeli jste je již na dřívějších albech a ne naposledy. Metalová hutnost, post-rocková zamyšlenost a progová experimentálnost. To jsou elementy, která charakterizují skladbu „Yiidra“. „Mutual Distortion“ se pohybuje už ve zcela post-metalových vodách a představuje čistou esenci Postcards. Klasické melodie, kytary i klávesy jsou však přerušovány black metalovými výpady a blast beaty. Nářezová věc, která se bude vyjímat na koncertech.
V podobném duchu pokračuje „Spiritual Transcendence“ i „Against Binding Gravity“. Jedná se o instrumentální kousky a kapela zde ukazuje své hráčské schopnosti, ale také povedené harmonie a melodie. Hudba je povětšinou ve středním tempu, ale stále se mění. Metalovou auru nahrávky přeruší lehká a klidná „Lost Home“. Frodys zde sáhne po svém klasickém šepotu. Ten jsem kritizoval například na akustickém „Spirit“, nyní ho však využívá podstatně méně a celkově se snaží o co největší pestrost svého vokálního projevu.
Po klídku je na řadě nejtvrdší píseň alba. Název napoví, že se jedná o jednu z dalších skladeb, inspirovaných Lovecraftem. „Erich Zann Syndrome“ je epický, především jeho ústřední riff a symfonická melodie je doslova dechberoucí. Metalová bouře se střídá s post-rockovým zklidněním, ale to jen pro větší dynamiku písně a atmosféru. Tady vládne metal. Zvolte přídomek post, ale můžete i klidně melodický death. Po krátké mezihře „Violet Suicide“ přichází závěr nepříliš dlouhé, ale o to intenzivnější desky. „Ten Steps Forward And Eleven Reasons To Go Back“ i „Happily Never After“ se vezou na vlně post-rocku či progu a zejména druhá jmenovaná skladba navzdory temnému textu zní vlastně velice pohodově, až její samotný závěr přinese ještě poslední metalové zaburácení.
„„Øakvyl“ je naprosto výtečná nahrávka, která patří k tomu nejlepšímu, co letos vzniklo.“ Není třeba k tomu dodávat, zda na naše nebo jiné poměry. Kapela potvrdila svou stoupající tendenci, její nahrávky jsou nápaditější a „líp“ udělané. Post-rock, metal, prog, black metal. Je to pestrá nahrávka, přitom oproti minulé desce „Manta“ více sevřená. „Øakvyl“ je po všech stránkách parádní deska.
|
