Steve Harris z Iron Maiden se podruhé hlásí se svým bočním projektem a skalní fanoušky Železné panny s ním dozajista znovu zklame. Stejně tak jako u osm let starého bezejmenného debutu, s nímž Harris ukázal, jak moc se dokáže vymanit z vlivu, který má na zmíněnou britskou legendu. I přes nepříznivé ohlasy z řad fanoušků i části kritiky se nejednalo o špatnou desku. Jenže slavný basista se rozhodl, že jeho kapela nebude uspokojovat primárně heavymetalovou část fanouškovského spektra a na věc šel trochu jinak. Tehdy se mluvilo o British Lion jako o jeho sólovém projektu, dnes už je všechno trochu jinak a novinka „The Burning“ je dílem celé kapely. Pevně ukotvené, s vlastní filozofií, specifickou tváří a nezaměnitelným harrisovským rukopisem.
S postupem let řada umělců ve svém nasazení polevuje. To je případ Iron Maiden, kteří dnes mají mezi jednotlivými alby pětileté rozestupy, ovšem není to věc samotného Harrise. Ten se snaží své nápady ventilovat jinou cestou. I v době, kdy Iron Maiden mají údajně připravenou novou desku, podporuje dceru Lauren Harris v její hudební kariéře, pomáhá synovi Georgovi s kapelou The Raven Age a nezapomněl ani na British Lion. V něm uplatňuje nápady, které se pro Iron Maiden nehodí, obzvlášť v současné době, kdy kapela sází na předlouhé, nezřídkady desetiminutové kompozice, které už od ostrého heavy metalu utíkají někam k progrockovým teritoriím. British Lion tak působí jako protipól a jako ventil energie. Ovšem na poměry heavymetalového mohykána leckdy velmi překvapivě.
Od „The Burning“ nečekejte žádnou klasicky kovovou nálož ve stylu „The Number Of The Beast“. Hned v úvodní „City Of Fallen Angels“ totiž ani nepoznáte Harrisův styl, protože kapela album odstartuje až v neopunkovém duchu, jako kdyby se do studia právě vypravila po poslechu The Offspring nebo Blink-182. V tu chvíli skalní fanoušek povytáhne obočí a začne lomit rukama. Ten střízlivější ale uzná, že British Lion oplývají skutečně dobrými melodickými nápady. Ty jsou totiž pro celé album to nejdůležitější, i když s punkovým duchem už kapela v dalších skladbách tolik neexperimentuje. V leckterých z nich zaslechnete odkazy na Iron Maiden, které jsou sice logické, ovšem nijak zvlášť čitelné a spíše tušené.
Příznivec Harrisova domácího působiště jistě pookřeje při cválavém úvodu titulní „The Burning“ nebo při temnější atmosféře „Father Lucifer“, ani tyto skladby však nežijí z podstaty Iron Maiden, ale svým vlastním životem. Nejpozději v nich lze totiž poznat, jak důležitým zpěvákem je pro tuhle kapelu Richard Taylor a že oproti debutu udělal velký krok dopředu. Není sice teatrálním vokalistou Dickinsonova formátu, ale pro potřeby hudby, kterou se British Lion prezentují, je takřka ideální. Má sympatickou barvu hlasu (která není tak specifická jako u Dickinsona a dalších mohykánů), patřičný rozsah a bezchybné frázování. Dokáže obstát i v dramatičtějších věcech jako je „Elysium“, jež se svým patosem a epičností dotkne světa Iron Maiden možná nejvíc, nebo v „Legend“, kde refrén míří až někam k současným Bon Jovi.
To jsou nevypočitatelné polohy, do kterých se British Lion pouští. Kloní se více k té druhé, tedy proamerické, méně k metalové, kam spadají zmiňované „City Of Fallen Angels“, „The Burning“ a „Legend“, ale dále i „Land Of The Perfect People“, kdežto ta klasičtější maidenovská je zde reprezentována skladbami typu „Spit Fire“ a „Bible Black“. A někde mezi tím stojí závěrečná balada „Native Son“, která má trochu folkového akcentu, ale nejvíce skládá poklonu legendám britského hard rocku začátku sedmdesátých let, když je z ní cítit vliv Deep Purple (velkých Harrisových oblíbenců) či Thin Lizzy.
Podobně jako debut nemůže „The Burning“ zatvrzelé fanoušky Iron Maiden plně uspokojit, z jejich řad se stále budou ozývat hlasy o zbytečnosti této desky, o rozmělňování Harrisových nápadů mezi domovskou kapelu a tento projekt. Ovšem pro řadu jiných bude představovat tohle album velmi příjemný poslech a více než jen ukrácení čekání na novou nahrávku Železné panny. Důkaz o tom, že Harris dokáže být smysluplně činný i mimo ní je právě předložen.
|