Australská kytarista Orianthi Penny Panagaris, je skutečně všestranná umělkyně. Měla být nejužší spoupracovnicí krále popu Michaela Jacksona při jeho návratu na výsluní, na její hře stál také program „That Is It“, který měl Jacksona, vláčeného různými skandály ohledně života za zdmi jeho sídla Neverland, vrátit zpět do hry. Než se vše stačilo rozběhnout, Jackson zemřel, ovšem Orianthi se stala i tak velmi známou postavou. Přestože angažmá u Jacksona brala jako velkou čest, vždy jí to táhlo k rockové hudbě. Ještě předtím než naskočila do Jacksonova týmu, vydala kytarové album „Voilet Journey“, a po Jacksonově smrti si ji vybrala další legenda Alice Cooper. Přestože i té spolupráci už odzvonilo, Orianthi se díky ní dostala do první ligy světového hard rocku a té se stále nechce vzdát.
Kromě její práce s Cooperem a vlastní sólové tvorby stojí za povšimnutí projekt RSO, který dala dohromady se svým někdejším partnerem a bývalým kytaristou Bon Jovi Richiem Samborou. Spolu vydali velmi dobré album „Radio Free America“, jenž ukázalo fakt, že stejně jako hard rock umí tato mladá kytaristka hrát i blues. RSO však skončili v roce 2018, stejně jako skončil vztah Orianthi se Samborou. Dnes už Orianthi znovu stojí pouze na vlastních nohou a předkládá ambiciózní sólovou práci „O“, s níž má velké plány. Chce být uznávanou kytaristkou i bez berliček Jacksona, Coopera či Sambory a soudě podle řady rozhovorů, které v poslední době poskytla, se chce věnovat především sama sobě a své sólové dráze.
O tom, že umí hrát na kytaru, nikoho přesvědčovat nemusí. A vlastně ani nemusí dokazovat, že umí i složit dobrou skladbu. To ukázala nejpozději právě v projektu RSO, kde její rukopis nesou nejlepší položky „Masterpiece“ a blusová paráda „Blues Won`t Leave Me Alone“. Je veliká škoda, že na „O“ na tato díla, silně ovlivněná jak stadionovým rockem, tak blues, v podstatě nenavazuje. Má zde sice kvalitní skladby, ovšem podobného milníku se jí tentokrát dosáhnout nepodařilo. Nejvíce se k němu přibližuje dvojicí „Impulsive“ a „Moonwalker“, které lze chápat jako nejlepší na celé desce. Sama Orianthi sází na jiné koně, jako nejdůležitější skladby z „O“ jmenuje zejména „Contagious“, „Sinners Hymn“ a „Rescue Me“ z počátku alba. Ty sice představují nejhitovější a zároveň nejmodernější tvář desky, ovšem ne úplný umělecký vrchol. Zejména poslední dvě jmenované mohou evokovat tvorbu The Pretty Reckless či Halestorm, což pro Orianthi není úplně nejlepší vizitka.
Daleko lépe působí v tradičněji pojatých věcech, jako jsou zmíněná „Impulsive“ (zde jsou jasně slyšet vlivy Aerosmith) a „Moonwalker“, ale i tanečně orientované „Company“ nabité potemnělým, skoro až erotickým nábojem, či tradiční akustická balada „Crawling Out Of The Dark“. Ta dává Orianthi prostor také jako zpěvačce, její hlas zní velmi naléhavě a přitažlivě. Tato skladba jako kdyby byla poznamenána spoluprací a soužitím s Richiem Samborou, protože nese jeho nejvýraznější otisk. Právě v měkčích a jemnějších momentech tkví síla této zpěvačky. Proto jí to tolik nesluší v tvrdších skladbách, navíc, když sahají až někam k alternativnímu rocku či soudobému americkému pojetí hard rocku. Tam se sice Orianthi cítít podle svých slov nejlépe, ale na posluchače tyto skladby tak působit nebudou. Výraz této Australanky je totiž mnohem variabilnější a barvitější…
Stejně tak i „O“. Deska s každým dalším poslechem rozkvétá a dokáže odkrývat (asi i díky slovutnému hitmakerovi Martimu Frederiksenovi a hostu Nikkimu Sixxovi z Mötley Crüe) i dříve zdánlivě neslyšitelná místa. Přestože spolupráce se Samborou šla Orianthi výtečně, s novinkou ukázala, že si dokáže poradit i bez něho. Zdá se, že „O“ je další deskou, která jí pomůže jít za vytyčeným cílem být plně uznávána jak sólová umělkyně.
|
