Představte si, že jste si objednali nové CD. Konečně k vám dorazí a vy si jej chcete celí natěšení rozbalit a pustit. Vložíte ten kouzelný kotouček do přehrávače a najednou překvapení. Zjistíte, že disk má pouze jednu stopu, jednu jedinou skladbu. Nicméně v případě nové desky skupiny Shores Of Null to není chyba. Jejich nová deska „Beyond The Shores (On The Death And Dying)“ skutečně obsahuje pouze titulní song. Ten je dlouhý neskutečných třicet osm minut. Žádný rádiový hit to nebude.
Shores Of Null jsou z Itálie a před novinkou stihli vydat dvě desky, obě stopáží a počtem písní řekněme standardní. Třetí deska je tak jejich rozhodně nejambicióznějším a nejodvážnějším titulem.
„Beyond The Shores (On The Death And Dying)“ je inspirováno knihou „On The Death And Dying“ psychiatričky Elisabeth Kübler-Ross. V knize v podstatě definovala pět fází smutku či pět fází umírání. Deska by klidně mohla být rozdělena do šesti či sedmi skladeb, ale záměrem kapely bylo mít jeden ohromný monolit. Těch osmatřicet minut se logicky postupně mění a obsahuje různé mezihry či prostá uklidnění, kdy se hudba ztiší. Je to postup, který používají umělci takřka u všech dlouhých skladeb, a funguje, protože střídání rytmu a výrazu činí dlouhou skladbu zábavnou a stravitelnou.
„Beyond The Shores (On The Death And Dying)“ začíná zvukem silného větru, který doprovází teskná hra na housle. Po minutě a půl se rozehraje doom metalová muzika. Pomalé tempo, dlouhé riffy a housle, u čehož si nelze nevzpomenout na My Dying Bride. Konečně zazní i čistý a melancholický zpěv. Jenže pak tempo ještě zpomalí a hudba potemní. Ozve se hluboký growl hostujícího Mikky Kotamäkiho (Swallow The Sun). Funeral doom střídá zrychlení a odlehčení. Hudba zní napínavě a dramaticky skoro jako starý heavy/doom metal. Čistý (ale rockově špinavý zpěv) doplňuje blackový skřehot, kterým přispěl další hvězdný „doomový“ host - Thomas A.G. Jensen ze Saturnus. Deset minut pryč a je tu jedna z meziher. Kytary a bicí hrají vcelku běžný riff a připravují půdu pro krásnou melodii a dalo by se říci i refrén. Opět tu sekunduje Thomas A.G. Jensen. Skladba/album následně opět zpomalí, vrátí zpět housle a po chvilce, která může trochu působit jako vata, přichází na scénu host s něžným hlasem - Elisabetta Marchetti (Inno). Muzika poté dostává lehké gotické kontury a na mysl přijde jméno Paradise Lost. Shores Of Null šikovně využívají odkazu starých legend doom metalu, ale jejich vliv umí využít tak, aby nezněli jako kopie, ale jako pokračovatelé jejich odkazu. Znovu dostávají šanci výrazné a krásné melodie. Dvacet minut pryč. Ani se to nezdá, ale deska utíká. Na řadu přichází klavírní mezihra a poté zase trochu špinavého dark rocku. Melodie, zdrsnění, melodie, zrychlení. Song se vlní jako had a pokračuje směrem k cíli. Na double baskytaru přispěchá na pomoc poslední host Marco “Cinghio” Mastrobuono (Hour Of Penance, Fleshgod Apocalypse), samotný závěr opusu patří zase živlům. Vítr vystřídala rovnou bouře. A tím i album končí.
Rozhodnutí kapely natočit „Beyond The Shores (On The Death And Dying)“ jako jednu ucelenou skladbu se jeví jako logické a správné. Celý opus zní uceleně a je potřeba smeknout, jak kapela takový ohromný kus zvládla. Na stranu druhou je délka songu i nevýhodou. Hodně posluchačů odradí už jen ten samotný fakt, že je to jedna sáhodlouhá píseň. Přitom délka alba je normální. Jenže užít a vychutnat si desku vyžaduje váš čas po celou dobu. Nemůžete odejít od desky po patnácti minutách a třech odehraných písních. Až na pár momentů a meziher, které chvilku mohou působit vycpávkově, nemá deska slabinu. Je složené s láskou k doom metalovému žánru, s ohromnou dávkou umu a talentu pro kompozici. Death/doom, funeral doom, heavy/doom, stoner, hard rock, gothic metal – to vše tu je. Pro doom metalového fajnšmekra by tahle deska měla být povinností. Od Shores Of Null skvělá práce a já děkuji za takový posluchačský zážitek.
|
