Tohle jsou paradoxy metalového světa – komu z mladší generace příznivců tvrdší hudby něco říká pojem Eldritch? Italští power-progoví veteráni vloni uzavřeli třetí dekádu svojí existence (a to ještě do ní není započítána první tříletka pod názvem Zeus) a zároveň natočili své dvanácté album „Eos“. Nicméně hlavně proto, že jejich značně technická hudba nepatřila, nepatří a patrně nikdy patřit nebude ke snadno vstřebatelnému artiklu, vyhýbá se jakékoliv hitovosti a tím je jim v podstatě zapovězen vstup mezi komerční taháky, budou navždy patřit spíš mezi tipy pro omezený okruh metalových fajnšmekrů než mezi festivalové taháky pro masy. Přesně taková je i aktuální více než hodinová nálož „Eos“, na které největším tahákem bude fakt, že ke klávesám se po více než dvacetileté absenci v řadách Eldritch znovu postavil Oleg Smirnoff (Labyrinth, ex-Vision Divine).
Ve světle jeho příchodu trochu zapadá informace, že ke změně došlo i na postu baskytaristy, kam nastoupil Dario Lastrucci, obzvlášť, když svůj přínos pro Eldritch zvýrazňuje i prostřednictví cella a houslí. Tvrdit, že „Eos“ je oslavou Smirnoffova příchodu je trochu nadnesené, nicméně jeho nástroj na sebe strhává pozornost velice často a tvoří jeden ze základních bodů aktuálního programu Eldritch. V něm si kapela zachovává svoji tradiční originalitu, objevnost, neodhadnutelnost i relativní přístupnost – italská šestice si sice ráda zakličkuje v nesnadno uchopitelných (převážně instrumentálních, byť ani vokální linky se neubírají vždy úplně jednoduchou cestou) pasážích, které v nejintenzivnějších momentech mohou působit až chaoticky, zároveň však do svých skladeb vkládá sjízdné melodie a power metalový důraz. Pokud vás přitahují nápadově rozbouřené hudební peřeje (kterých Eldritch jako vždy nabízejí dostatek), schovává se v nich jeden záludný kámen v podobě vokálu Terence Hollera. Křikloun s přitažlivou barvou hlasu i technickou vyzrálostí působí v kapele od jejího počátku, proto jeho vibrato je možné chápat jako tradiční součást výrazu Eldritch, nicméně pokud něco sráží kapelu z power progové oblohy, je to občasné rozklepání pěvcových hlasivek.
Pro charakteristiku současné formy Eldritch je možné sáhnout kamkoliv, nicméně její rozmanitost a vyzrálost je nejsnazší demonstrovat na čtyřech kompozicích – nejdelší „Sunken Dreams“ s elektronickým úvodem, divokými instrumentálními hrátkami a výpravností snadno přesvědčí, že Eldritch se mohou bez zábran pouštět do rozsáhlých kompozic a vždycky mají co říct. Baladická piánovka „I Can`t Believe It“ s feelingem až kdesi ze sedmdesátých let si ohromně obratně pohrává s emocemi. Titulní „Eos“ s nejmelodičtějším sjezdem v refrénu ukazuje, že i lehkost má v tvorbě kapely své místo, což podtrhne nečekaná, hravě a suverénně podaná coververze „Runaway“ z dílny Bon Jovi.
Pořekadlo o starých psech a nových kouscích v tomhle případě trochu naráží. Eldritch mají tři křížky na krku, není až tak obtížné je identifikovat, ale případná sázka na to, kam vás na svém albu zavedou a kudy vás při tom protáhnou, by byla docela odvážný krok. Kousky těchto starých psů se zjevně neochodí a nezevšední.
|
