Že by s Hardcore Superstar přestávala být legrace? Kapela působila zhruba před patnácti, dvaceti lety jako odjištěný granát a jistota pro fanoušky drzého glammmetalového šklebu, kterému Švédi dali modernější výraz, vyrvali jej z osmdesátých let a transformovali do modernějších časů. Měli velkou zásluhu na tom, že ze Skandinávie začaly v první desetiletce vylézat podobně smýšlející kapely, které reflektovaly vlivy Guns N`Roses, Mötley Crüe či legendárních krajanů Hanoi Rocks a znovu alespoň na chvilku zažehly vlnu zájmu o tento styl. Hardcore Superstar stáli na scéně už jako tatíci, kteří dohlížejí na konání mladších souborů Crashdïet, Reckless Love či Crazy Lixx. Pak přišla chvíle, kdy je mladší kapely začaly válcovat a Hardcore Superstar byli už jaksi… obyčejní. Největší sílu měli na trojici alb „Dreamin` In A Casket“, „Beg For It“ a „Split Your Lip“, která se s další desetiletkou začala vytrácet. „C`mon Take On Me“ naznačila stagnaci, se kterou se kapela pokusila něco udělat prostřednictvím desky „HCSS“, na které prezentovala experimentálnější výraz, ale fanoušci to nevzali. Návrat ke klasičtějšímu zvuku znamenala minulá nahrávka „You Can`t Kill My Rock N`Roll“, ale ani ta nedokázala dosáhnout dřívějších met, ač rozhazovala kolem sebe hitový pel.
A teď jsou Hardcore Superstar po čtyřech letech zpět s počinem „Abrakadabra“, který rozpaky z posledních let opět trochu prohlubuje. S Hardcore Superstar je totiž docela potíž. Když uhnou od svého stylu, jako se to stalo na více než dvacet let starém druhém albu „Thank You (For Letting Us Be Ourselves)" nebo na „HCSS“, většinou jim to fanoušci omlátí o hlavu, kapela stáhne ocas mezi nohy a příště přijde s typičtější nahrávkou. Jenomže, a zde se dostáváme k aktuálnímu problému, na albech začínají vykrádat sami sebe. V okamžiku, kdy Hardcore Superstar zajedou do hluboce vyjetých kolejí, objevují se reminiscence na stará alba, ovšem kapela už není schopna jim konkurovat. Že by stárla? To potkává i nejdrsnější rebely, kteří dokázali zválcovat publikum na mnohatisícových akcích a „Abrakadabra“ přesně tento trend ukazuje. Jako kdyby na ní Hardcore Superstar ztráceli něco ze své někdejší energie a navíc se trochu sentimentálně hrabali v minulosti ve snaze znovu najít recept na svůj největší hit.
„Abrakadabra“ obsahuje znovu velmi dobré skladby, splňující vysoký standard stylové tabulky. Obsahují se dravé kytarové laufy Vica Zena, i stále skvělý a nezaměnitelný zpěv Jockeho Berga, mají dobře napsané melodie, ale kapela je hraje jaksi nezúčastněně. Rutina z celé desky čiší na sto honů, protože doba energetických náloží „Last Call For Alcohol“ nebo „Into Debauchery“ je zjevně dávno pryč. Chybí pocit soudržnosti, který torpéduje snahu nových skladeb vyrovnat se letitým standardům z repertoáru švédské čtveřice. Desku táhne kupředu trojice „Forever And A Day“, „Weep When You Die“ a Catch Me If You Can“, v nichž se alespoň z větší části objevuje entuziasmus, pro který byla kapela v minulosti opěvována. Je pochopitelné, že dnes nemůže natočit tak dráždivou glampunkovou jízdu, jakou byl debut „Bad Sneakers And A Piňa Colada“, ale na „Abrakadabra“ se projevuje jakási podivná únava více, než je zdrávo.
Naprosto se mine účinkem už začátek alba, ve kterém se kapela snaží navodit atmosféru bezejmenné desky z roku 2005 a jejího otvíráku „Kick On The Upper Class“ (Addeho bicí v úvodu připomenou geniální práci Billa Warda v sabbathovské „Children Of The Grave“), ovšem v porovnání s šestnáct let starou písní působí titulní „Abrakadabra“ jen jako chudý příbuzný. Bohužel takových skladeb (i když se řada z nich poslouchá dobře) je zde více. Jako nejkřiklavější případy jmenujme unylé (na poměry HCSS) „Influencer“ a „Dreams In Red“, v nichž se bude hledat někdejší síla kapely skutečně marně. Hardcore Superstar ukazují, že jim více než bezprecedentní testosteronové vypalovačky jdou pomalejší věci a proto vedle výtečně střednětempé stadinové hymny „Forever And A Day“ zaujme závěrečná, nostalgicky znějící „The Fighter“, která nabízí pravděpodobně nejlepší melodie a práci s vokály z celého alba. I když Hardcore Superstar nikdy nebyli kapelou baladýrů, „The Fighter“ působí velice osvěžujícím dojmem.
„Abrakadabra“ jisté zklamání přivodila. Ukazuje v plné nahotě, že se kapela začíná dost nebezpečně motat v kruhu (včetně obalu, který až nápadně evokuje album z roku 2005) a pro skladby využívá pořád stejný recept, i když ingredience už nejsou nejčerstvější. Novinka pokračuje v postupném propadu a převaluje se v jakési kocovině, která přišla po nezřízeném mejdanu na „Split Your Lip“.
|
